ECLI:CZ:US:2012:1.US.3421.12.1
sp. zn. I. ÚS 3421/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1481/2012, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2011, č. j. 4 Cmo 68/2011-255, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 61 Cm 35/2002-213, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 9. 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, která Ústavní soud pro jejich nedostatečné označení identifikoval až z textu návrhu ve spojení s obsahem napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel předložil řadu nekonkrétních a nesrozumitelných námitek, což je způsobeno zejména tím, že není zastoupen advokátem dle §30 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro věc je podstatné, že napadeným usnesením soudu prvního stupně bylo odvolání stěžovatele odmítnuto jako opožděné (§208 odst. 1 o. s. ř.), což soud druhého stupně potvrdil. Proti tomu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání není přípustné a podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., když všem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé, jímž ale usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Primární (spornou) otázkou ve věci je, zda stěžovatel podal včasné odvolání či nikoliv. V procesní situaci stěžovatele však tuto otázku procesní předpisy zjevně neumožňují předložit Nejvyššímu soud v rámci dovolání. Stěžovatel tak uplatnil dovolání z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti toliko formálně, bezúčelně, a nelze hovořit o řádném vyčerpání opravných prostředků. Uvedený postup by tak pouze prodlužoval lhůtu k podání ústavní stížnosti o ryze formální a bezúčelné řízení před Nejvyšším soudem, ačkoliv tato šedesátidenní lhůta (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) je propadná a nelze ji prodloužit a její zmeškání nelze prominout.
Z ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Toto ustanovení však nedopadá na situaci stěžovatele, neboť uvedené ustanovení dopadá toliko na postup Nejvyššího soudu ČR v případě odvolání, jehož přípustnost může být dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání stěžovatele však nebylo odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, nýbrž na důvodech založených ex lege. V takové situaci podle přesvědčení Ústavního soudu stěžovateli ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nesvědčí.
Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení správní vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Připuštění meritorního přezkumu ústavní stížnosti a tedy její jiné procesní posouzení by znamenalo obcházení institutu přípustnosti ústavní stížnosti a rovněž požadavku na včasnost ústavní stížnosti (proti rozhodnutím soudů druhého a prvního stupně již 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti zjevně uplynula).
Pro výše uvedená zjištění Ústavní soud nepřistoupil k odstraňování formálních i materiálních vad ústavní stížností, neboť ani tímto postupem by nemohlo dojít ke zhojení výše konstatované nepřípustnosti a stěžovatel by tak musel zbytečně vynakládat prostředky na právní zastoupení.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj