ECLI:CZ:US:2012:1.US.3428.11.1
sp. zn. I. ÚS 3428/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 25. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 3428/11 ve věci ústavní stížnosti M. D. a E. P.-D. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. 12 Co 565/2011, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelů na odklad exekuce, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a J. Š. a A. Š. jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. 12 Co 565/2011 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. 12 Co 565/2011 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále také "odvolací soud"), jímž bylo změněno usnesení soudního exekutora Mgr. Miloše Dvořáka, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Sokolově, ze dne 13. 10. 2011 č. j. 041 EX 897/11-42 tak, že návrh stěžovatelů na odklad exekuce do pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2011 č. j. 11 Co 317/2010-198 se zamítá. Stěžovatelé tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a princip rovnosti účastníků, garantovaný čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť jim nebylo umožněno se v průběhu řízení před odvolacím soudem k věci vyjádřit.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že usnesením soudního exekutora ze dne 13. 10. 2011 č. j. 041 EX 897/11-42 byla odložena exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 8. 8. 2011 č. j. 28 EXE 2725/2011-11. Usnesení bylo odůvodněno tím, že stěžovatelé napadli exekuční titul dovoláním, a proto jsou splněny podmínky pro odklad exekuce dle ustanovení §266 odst. 2 občanského soudního řádu.
3. Oprávnění v exekučním řízení, J. Š. a A. Š., usnesení soudního exekutora napadli odvoláním, v němž uváděli, že pouhé podání dovolání není důvodem pro odklad exekuce. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. 12 Co 565/2011 bylo odvolání oprávněných vyhověno a usnesení soudního exekutora změněno tak, že návrh na odklad exekuce se zamítá.
4. S tímto rozhodnutím však stěžovatelé nesouhlasí. Uvádějí, že o odvolacím řízení se dozvěděli až z usnesení odvolacího soudu a že do dne podání ústavní stížnosti jim odvolání vůbec nebylo doručeno. Proto tedy neměli možnost se k odvolání oprávněných vyjádřit. Vedle toho uvádějí, že důvodů, na nichž postavili návrh na odklad exekuce, bylo více. V prvé řadě skutečně odkazovali na podání dovolání proti exekučnímu titulu. Vedle toho však měli upozorňovat i na svůj věk, nepříznivý zdravotní stav, skutečnost, že částečně uhradili náklady odvolacího řízení, jakož i na případné existenční problémy, které by u nich v souvislosti s pokračováním exekuce nastaly. Těmito argumenty se však odvolací soud nezabýval a v odůvodnění je zcela pominul.
5. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil.
6. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
II.
7. Z předloženého usnesení, ústavní stížnosti a vyžádaného spisu soudního exekutora bylo zjištěno, že stěžovatelé dne 11. 10. 2011 navrhli odklad exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 8. 8. 2011 č. j. 28 EXE 2725/2011-11. Jako důvody pro odklad uváděli, že proti exekučnímu titulu podali dovolání, a proto lze předpokládat, že exekuce bude v budoucnu zastavena. V návrhu dále poukázali na svůj nepříznivý zdravotní stav (stěžovatel M. D. je držitelem průkazu ZPS) a skutečnost, že vymáhanou pohledávku již zčásti uspokojili. V neposlední řadě dodali, že případné pokračování v nařízené exekuci by je dostalo do existenčních potíží. Návrhu stěžovatelů bylo vyhověno a usnesením soudního exekutora Mgr. Miloše Dvořáka ze dne 13. 10. 2011 č. j. 041 EX 897/11-42 byla exekuce odložena.
8. Proti tomuto usnesení oprávnění podali odvolání. V něm uvedli, že nejsou splněny podmínky pro odklad exekuce. Souhlasili s tvrzením, že stěžovatelé skutečně podali dovolání proti exekučnímu titulu, nicméně dle jejich názoru samotné podání dovolání není přímým důvodem pro odklad exekuce, přičemž stěžovatelé mohli navíc v řízení o dovolání navrhnout odklad vykonatelnosti. Současně dodali, že s ohledem na ustanovení §54 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, může exekuci pro očekávání budoucího zastavení odložit pouze soud, nikoliv tedy soudní exekutor.
9. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. 12 Co 565/2011 bylo odvolání oprávněných vyhověno a usnesení soudního exekutora změněno tak, že se návrh na odklad exekuce zamítá. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že jádrem řízení je posouzení, zda byly splněny zákonné podmínky pro odklad exekuce uvedené v ustanovení §266 odst. 2 občanského soudního řádu. Dle jeho tvrzení "z ustálené soudní praxe vyplývá, že podání dovolání není důvodem pro odklad exekuce. Pokud dovolací soud dospěje k závěru, že jsou dány podmínky pro odložení vykonatelnosti dovolatelem napadeného rozhodnutí, rozhodne o odkladu vykonatelnosti. Teprve takové rozhodnutí je důvodem pro odklad exekuce podle §266 odst. 2 občanského soudního řádu."
III.
10. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Plzni. Uvedl, že při rozhodování o odkladu exekuce podle §266 odst. 2 občanského soudního řádu vycházel z ustálené soudní praxe, z níž plyne, že podání dovolání proti exekučnímu titulu ani skutečnost, že dovolatel podal návrh na odklad vykonatelnosti exekučního titulu, nejsou důvodem pro odklad exekuce, přičemž odkazuje na judikaturu publikovanou pod SJ 50/1997. I kdyby se stěžovatelé vyjádřili k odvolání oprávněných a trvali na povolení odkladu, odvolací soud by rozhodl ve shodě s ustálenou soudní praxí a návrhu povinných by nevyhověl. K otázce doručení odvolání povinným uvedl, že tuto skutečnost nemůže přezkoumat, neboť ji lze zjistit pouze ze spisu soudního exekutora.
11. K výzvě Ústavního soudu se dále vyjádřili vedlejší účastníci J. Š. a A. Š. Dle jejich tvrzení jsou soudní a jiné spory vyvolávány ze strany stěžovatelů, ač by se jejich vzniku dalo předejít. Dále uvedli, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatelů o existenčních následcích pokračování v nařízené exekuci. Stěžovatelka E. P.-D. má pobírat ve Spolkové republice Německo vysoký starobní důchod, současně vlastní byt. Stěžovatel M. D. má být pobíratelem částečného starobního důchodu. Dále společně vlastní dvě motorová vozidla a zimní měsíce tráví v drahých zámořských destinacích. Stěžovatelé dle tvrzení vedlejších účastníků měli dostatek času na úhradu všech dlužných pohledávek a neplněním těchto povinností další náklady jen zvyšují. K otázce doručení odvolání uvádějí, že dle jejich přesvědčení soudní exekutor sice měl stěžovatelům odvolání doručit, nicméně i případná možnost vyjádřit se by na výsledku rozhodnutí odvolacího soudu nic nezměnila.
12. Stěžovatelé byli Ústavním soudem vyzváni k podání repliky. Uvedli, že trvají na neústavnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni i na důvodnosti podané ústavní stížnosti.
13. Účastníci řízení o ústavní stížnosti souhlasili s upuštěním od ústního jednání.
IV.
14. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni a vyžádaným spisem soudního exekutora Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
15. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Z práva na spravedlivý proces však vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, obecný soud je při rozhodování navíc povinen vypořádat se se všemi tvrzeními účastníků i provedenými důkazy.
16. Tyto povinnosti však nebyly v předchozím exekučním řízení respektovány.
17. Otázka doručování odvolání ostatním účastníkům řízení je upravena v ustanovení §210 odst. 1 občanského soudního řádu. Z něj vyplývá, že nejde-li o případy uvedené v §208 nebo v §209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům. Odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Vzhledem k tomu, že v řízení nedošlo k postupu ani dle ustanovení §208 ani dle ustanovení §209 občanského soudního řádu, je nutno vyřešit otázku, zda uvedené odvolání mělo být doručeno i stěžovatelům. K této otázce se Ústavní soud již několikrát vyjádřil. V nálezu sp. zn. III. ÚS 639/06 ze dne 25. 1. 2007 (N 15/44 SbNU 193) uvádí, že "Ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. představuje kogentní příkaz pro soud prvního stupně, aby v případech, kdy odvolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, je doručil ostatním účastníkům. Ze zákona tedy sice nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, to však neznamená, že tak soud prvního stupně nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, je např. dosavadní vývoj sporu v první instanci, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí. Také situace, kdy prvoinstanční rozhodnutí nevyhovělo nebo vyhovělo pouze zčásti nárokům žalobce uplatněným v petitu žaloby a v podaném odvolání se žalobce domáhá změny výroku o nákladech řízení ve svůj prospěch, vyžaduje, aby žalovaný byl s argumenty odvolatele seznámen a mohl se k nim vyjádřit, pokud lze očekávat, že jeho vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci. Doručením stejnopisu odvolání protistraně se jí má v takových případech umožnit, aby byla seznámena se skutkovými a právními argumenty uvedenými v odvolání a aby mohla, bude-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své skutkové a právní protiargumenty." Tento závěr lze bezpochyby vztáhnout i na řízení exekuční, které je společně s řízením nalézacím řazeno do občanského soudního řízení jako základního druhu civilního procesu. I v tomto případě je namístě usuzovat, že v případě doručení odvolání stěžovatelům by tito v odvolacím řízení uplatňovali své argumenty na podporu potvrzení odvoláním napadeného usnesení soudního exekutora.
18. V nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 3/11 ze dne 14. 6. 2011 (N 111/61 SbNU 647) Ústavní soud uvedl, že je "nutno přihlédnout ke specifikům odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora. Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení §55c odst. 5 uvádí, že ustanovení §201 až 226 občanského soudního řádu se použijí přiměřeně, přičemž dle ustanovení §55c odst. 6 exekučního řádu platí, že úkony podle §208 až 210a občanského soudního řádu činí exekutor, který poté odvolání předloží společně s exekučním spisem odvolacímu soudu. Soudnímu exekutorovi je tedy rovněž uložena povinnost dle §210 odst. 1 občanského soudního řádu." Z vyžádaného spisu soudního exekutora však nevyplývá, že by odvolání ostatním účastníkům exekučního řízení doručoval. Stejně tak je z vyjádření Krajského soudu v Plzni zřejmé, že ani tento soud odvolání stěžovatelům nedoručil.
19. Proto Ústavní soud, a to již jen na základě výše uvedených skutečností, dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
20. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že napadené usnesení Krajského soudu v Plzni by neobstálo ani v situaci, pokud by stěžovatelům stejnopis odvolání doručen byl. V odůvodnění lze totiž nalézt pouze kusé konstatování, dle něhož "z ustálené soudní praxe vyplývá, že podání dovolání není důvodem pro odklad exekuce", resp. že důvodem pro odklad exekuce může být až doložení rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti Nejvyšším soudem. Dalšími otázkami, resp. důvody, které stěžovatelé v návrhu na odklad exekuce uvedli, se Krajský soud v Plzni nezabýval, ač o návrhu rozhodl tak, že jej zamítl. Z tohoto pohledu je nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí je neúplné a ve smyslu dřívější judikatury Ústavního soudu rovněž nepřezkoumatelné [viz např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 296/08 ze dne 8. 12. 2010 (N 243/59 SbNU 483)]. Tento závěr o neústavnosti tedy není postaven na věcné nesprávnosti úvahy odvolacího soudu o nemožnosti odložit exekuci podle §266 odst. 2 občanského soudního řádu z důvodu podaného dovolání (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 336/96, publikováno pod SJ 50/1997, nebo usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 5194/2008), nýbrž na absenci vypořádání se se všemi tvrzeními stěžovatelů, kdy podaný návrh na odklad exekuce měl být posouzen rovněž podle ustanovení §266 odst. 1 občanského soudního řádu (tedy s ohledem na tvrzenou nepříznivou sociální situaci stěžovatelů, kterou si sami nepřivodili).
V.
21. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti dle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. 12 Co 565/2011 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.