ECLI:CZ:US:2012:1.US.3433.12.1
sp. zn. I. ÚS 3433/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Kamila Košiny, soudního exekutora, Exekutorský úřad Prachatice, se sídlem Zdíkov 79, Stachy, zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Perštýně 1, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2012, č. j. 42 EXE 1182/2011-55, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze 25. 7. 2012, č. j. 42 EXE 1328/2011-51 a proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 2012, č. j. 43 EXE 1189/2011-66, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 9. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11, 36 odst. 1 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel jako oprávněný pověřil soudního exekutora JUDr. Milana Makariuse provedením exekucí na majetek povinného Dopravního podniku města České Budějovice. Předmětem exekuce bylo 200 pohledávek stěžovatele, které představovaly Dopravním podnikem města České Budějovice stěžovali neuhrazené náklady exekuce. Soudní exekutor JUDr. Milan Makarius vydal v každé jednotlivé věci příkaz k úhradě nákladů exekuce, přičemž v každém jednotlivém příkazu k úhradě nákladů exekuce určil výši nákladů oprávněného - stěžovatele částkou 4320 Kč a výši nákladů exekuce částkou 7800 Kč. Proti všem příkazům k úhradě nákladů exekuce podal povinný námitky, ve kterých namítal, že stěžovatel jako oprávněný nesloučil neuhrazené pohledávky (které jsou stejného druhu a představují náhradu nákladů soudního exekutora v případě zastavení exekuce) do jednoho návrhu na nařízení exekuce. K takovému postupu byl dle povinného stěžovatel motivován získáním nákladů za právní zastoupení, když si nadbytečně vzhledem ke skutečnosti, že je sám soudním exekutorem a disponuje potřebnými znalostmi k vymáhání pohledávek, zvolil právní zastoupení advokátem. Usneseními Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2012, č. j. 42 EXE 1182/2011-47, ze dne 28. 6. 2012, č. j. 42 EXE 1328/2011-39, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 2012, č. j. 42 EXE 1328/2011- 50, a ze dne 18. 5. 2012, č. j. 43 EXE 1189/2011-48, byla jednotlivá exekuční řízení spojena do tří řízení, která vyústila ve vydání ústavní stížností nápadených rozhodnutí, kterými Okresní soud v Českých Budějovicích námitkám povinného proti příkazům k úhradě nákladů exekuce vyhověl, příkazy k úhradě nákladů exekuce zrušil (výrok I.), určil náklady oprávněného částkou 0 Kč (výrok II.) a náklady exekuce částkou 5.180 Kč, popřípadě 10.180Kč (výrok III.).
Stěžovatel učinil předmětem argumentace své ústavní stížnosti jen náklady oprávněného spočívající v nákladech právního zastoupení a hotových výdajích. Jak Ústavní soud zjistil ze své spisové evidence, otázka nákladů exekutora je předmětem ústavní stížnosti podané soudním exekutorem JUDr. Milanem Makariusem a projednávané pod sp. zn. IV. ÚS 3402/12.
Stěžovatel namítá, že v případě, kdy se exekutor z kapacitních či jiných důvodů nechá právně zastoupit advokátem, náleží mu s ohledem znění čl. 37 odst. 2 Listiny jako oprávněnému náhrada nákladů v exekučním řízení. Nelze proto vylučovat určité kategorie osob (soudní exekutory i jiné osoby s právnickým vzděláním) z okruhu účastníků, kterým je přiznávána náhrada nákladů řízení ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. s poukazem na neúčelnost zastoupení při uplatňování jejich práv. Stěžovatel je přesvědčen, že byl oprávněn nechat se zastoupit advokátem, a to dokonce i bez ohledu na to, zda měl potřebné kapacity a znalosti, a to i z toho důvodu, aby nemusel sám vyvíjet tuto činnost, která by pro něj byla administrativně náročná a zatížila by jej samotného, případně jeho administrativní aparát v situaci, kdy sám byl předtím poškozen prodlením povinného s úhradou pohledávek. Stěžovatel dodává, že napadenými rozhodnutími mu bylo odepřeno nejen právo na odměnu advokáta ve smyslu §12 advokátního tarifu, ale taktéž právo na náhradu hotových výdajů dle §13 advokátního tarifu. Stěžovatel shrnuje, že výše uvedeným postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když Okresní soud v Českých Budějovicích nerespektoval ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které i na část řízení, v níž se rozhoduje o nákladech řízení, dopadají postuláty spravedlivého procesu, a v rozporu s touto judikaturou odepřel stěžovateli právo na náhradu nákladů oprávněného v exekučním řízení.
Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť shledal, že rozhodné skutečnosti se v míře potřebné pro právní posouzení věci shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z kopií napadených rozhodnutí, které stěžovatel připojil k ústavní stížnosti.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdyby byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takovéto rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle. Takové pochybení ústavní soud v souzené věci neshledal.
V ústavní stížností napadených usneseních konstatoval Okresní soud v Českých Budějovicích, že stěžovateli dle §87 odst. 2 exekučního řádu účelně vynaložené náklady v exekučním řízení nevznikly, neboť se v exekučním řízení nechal zastoupit advokátem zcela neúčelně a nadbytečně. Soud v této souvislosti poukázal na skutečnost, že soudní exekutor je osobou s právním vzděláním, disponující odpovídajícími znalostmi, zkušenostmi i personálem. Zvolení si právního zástupce k podávání mnoha set jednotlivých a takřka totožných návrhů na nařízení exekuce je dle soudu motivováno snahou o dosažení co nejvyššího a s ohledem na jednoduchost předmětných věci a formulářový charakter jednotlivých návrhů také poměrně snadno vymahatelného zisku na náhradě nákladů exekučního řízení.
Takto řádně odůvodněný závěr Okresního soudu v Českých Budějovicích je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem v projednávané věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije. V dané věci obecný soud svůj postup v odůvodnění napadených usnesení řádně vysvětlil; tím byly naplněny požadavky z hlediska ústavního přezkumu podstatné. V uvedeném proto neshledal Ústavní soud porušení práva na spravedlivý proces.
Nelze přitom stěžovateli přisvědčit v tom, že by napadenými usneseními Okresního soudu v Českých Budějovicích nebyla respektována judikatura Ústavního soudu vztahující se k problematice nákladů řízení. Naopak např. v usnesení ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2771/11, dostupném stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud potvrdil právní názor obecného soudu, dle nějž lze přiznat jenom náhradu těch nákladů řízení, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, stejně tak jako ve svém usnesení ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3259/11, jež nadto poukazuje na hromadnost, jednoduchost a administrativní povahu projednávaných věcí. Myšlenku, že lze za účelně vynaložené náklady ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu, rozvinul Ústavní soud zejména ve svém nálezu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12. Zde Ústavní soud dospěl k závěru, že náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat, mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. Ústavní soud totiž dovodil, že "Právo na náhradu nákladů řízení, včetně těch, jež jsou spojeny se zastupováním advokátem, se odvíjí od jiných předpokladů než samotná možnost nechat se v řízení zastupovat ... stejně jako není porušením práva na právní pomoc, nepřizná-li soud náhradu nákladů spojených se zastoupením advokátem účastníku, který ve věci neměl úspěch, není jeho porušením ani to, nepřizná-li soud tyto náklady úspěšnému účastníku, dospěje-li k závěru, že jsou naplněna zákonná kritéria, za nichž soud náhradu nákladů přiznat nemůže, kupř. právě proto, že jde o náklady, které nebyly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva."
V nyní projednávané věci dospěl z důvodů shodných s důvody uvedenými Okresním soudem v Českých Budějovicích v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud k závěru, že stěžovatel se nenechal v řízení zastoupit proto, aby mu byla poskytována kvalifikovaná právní pomoc. V takovém případě není porušením ústavně zaručených práv stěžovatele, pokud mu obecný soud nepřizná právo na náhradu nákladů spojených se zastoupením advokátem (a to včetně stěžovatelem zmiňovaného tzv. režijního paušálu ve smyslu §13 odst. 3 advokátního tarifu), z důvodu jejich neúčelnosti. Jinými slovy právo na náhradu nákladů řízení může a má být přiznáno pouze ve výši odpovídající účelnosti takových nákladů, nikoli vždy ve výši, kterou účastník na nákladech řízení skutečnosti vynaložil. Může se přitom jednat o otázku rozsahu právních služeb, na kterém se účastník řízení a jeho právní zástupce dohodli (např. počet porad s klientem) či o otázku samotné důvodnosti právního zastoupení jako takového, jak tomu bylo ve věci stěžovatele. Ústavní soud zdůrazňuje, a v tomto smyslu podal odůvodnění svého napadeného rozhodnutí také Okresní soud v Českých Budějovicích, že výše uvedené závěry se vztahují k zastoupení stěžovatele - soudního exekutora advokátem za situace, kdy předmětem tohoto právního zastoupení bylo pouze podání "jednotlivých a téměř totožných návrhů na nařízení exekuce". Stěžovatel tedy nemá pravdu, pokud se domnívá, že by shora uvedeným postupem Okresního soudu v Českých Budějovicích byl vyloučen a priori jako soudní exekutor z okruhu účastníků, kterým je přiznávána náhrada nákladů řízení.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1 října 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu