ECLI:CZ:US:2012:1.US.3496.12.1
sp. zn. I. ÚS 3496/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti stěžovatele Svaz klubů mládeže, sídlem Teplická 280/20, Praha 9, zast. Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, sídlem Pod Višňovkou 1661, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 19.1.2010, č.j. 5 Cmo 246/2009-43, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.4.2009, č.j. 23 Cm 119/2005-357, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížností nejprve informuje, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 8.4.2009, č.j. 23 Cm 119/2005-357, zamítl návrh na určení, že je vlastníkem podniku společnosti STAVOCENTRAL, a.s., že je jediným akcionářem společnosti, návrh na vydání konkrétní akcie na jméno a návrh na vydání podniku společnosti. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 19.1.2010, č.j. 5 Cmo 246/2009-43, potvrdil usnesení krajského soudu a stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 19.6.2012, č.j. 29 do 2305/2010-481, odmítl. Podle stěžovatele došlo oběma napadenými rozsudky (pozn. správně má být "usneseními") k zásahu do jeho práva zajišťovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech (pozn. správně má být "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod" - dále jen "Úmluva"). Svoje námitky stěžovatel podrobně rozvedl na str. 3 - 11 návrhu a založil je především na argumentech soustřeďujících se na vznik STAVOCENTRALU v roce 1970, na posouzení účinků úst. zák. č. 497/1990 Sb. a na postup při uplatnění restituce majetku původně patřícímu stěžovateli a neoprávněně převzatému SSM, včetně soudních sporů. Protože stěžovatel nesouhlasí se závěry obou soudů, navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti: Stěžovatel vede s Českou republikou - Ministerstvem financí a se společností STAVOCENTRAL, a.s., soudní spor, ve kterém se po úpravách petitu domáhá určení, že je vlastníkem podniku STAVOCENTRAL, a.s., že je jeho jediným akcionářem a po první žalované se domáhá vydání akcie společnosti STAVOCENTRAL, a.s., a podniku STAVOCENTRAL, a.s. Krajský soud všechny čtyři návrhy napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění krajský soud zdůraznil, že stěžovatel přesně neidentifikoval majetek, který byl vložen do základního kapitálu druhé žalované, že stěžovatel nebyl účastníkem procesu jejího založení, není tedy akcionářem, že nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a připomenul, že zamítavé rozhodnutí neznamená, že by stěžovatel nemohl uplatnit své tvrzené vlastnické právo samostatnou žalobou, která se však musí týkat individuálně určených věcí. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud shledal nedůvodným a zcela se ztotožnil s právními závěry prvostupňového soudu. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel tzv. nenárokovým dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 19.6.2012, č.j. 29 Cdo 2305/2010-481, odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění Nejvyšší soud připomenul podmínky přípustnosti nenárokového dovolání a zdůraznil, že stěžovatel žádnou právní otázku, natož pak takovou, jež by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, nepředkládá. Dále analyzoval jednotlivé dovolací námitky z hlediska jejich obsahu a objasnil, že nejsou takovými, které by byly otázkami právními.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými usneseními obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je opožděný.
Podle §72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ve smyslu §72 odst. 4 téhož zákona, a to v situaci, kdy byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi jde zjevně o postup dovolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu], lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V posuzované věci však nejde o případ předvídaný v §72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., protože stěžovatelovo dovolání nebylo odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu; takový postup totiž předpokládá, že dovolatel vymezí v dovolání právní otázku (otázky), které Nejvyššímu soudu umožní zabývat se posouzením, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neučiní-li tak, zbavuje se dovolatel možnosti dovolacího přezkumu (na který není u nenárokového dovolání ani právní nárok). Z uvedeného důvodu počala lhůta pro podání ústavní stížnosti proti usnesení vrchního soudu běžet již od dne jeho doručení stěžovateli, nikoliv ode dne 17. 7. 2012, kdy bylo stěžovateli doručeno usnesení Nejvyššího soudu; podal-li stěžovatel ústavní stížnost až poté, kdy o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud, podal ho zjevně po lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., aniž by Ústavní soud musel zjišťovat přesné datum doručení usnesení vrchního soudu, k němuž došlo v průběhu roku 2010.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako návrh opožděný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2012
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj