ECLI:CZ:US:2012:1.US.3503.10.2
sp. zn. I. ÚS 3503/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 19. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 3503/10 ve věci ústavní stížnosti D. V., J. V. a R. H. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010 č. j. 28 Cdo 1235/2010-113, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů ve sporu o určení vlastnictví pozemků, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010 č. j. 28 Cdo 1235/2010-113 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé napadli společně podanou ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, a to jeho výrok I, kterým bylo zamítnuto jejich dovolání ve sporu vedeném se statutárním městem Brnem o určení vlastnictví. Stěžovatelé tento rozsudek považují za nezákonný, neboť podle jejich názoru došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), neboť Nejvyšší soud nedodržel tyto ústavněprávní zásady, čímž zatížil svoje rozhodnutí vadou, která spočívá v porušení obecných procesních předpisů, ale i v postupu, který je v rozporu s uvedenými ustanoveními. Protiústavnost spatřují stěžovatelé především v tom, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nerespektoval nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 89/07 ze dne 25. 6. 2009 (N 150/53 SbNU 825) a nepřihlédl k tomu, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, tudíž se považují za jeden z pramenů práva a zachází se s nimi jako s precedenty.
2. V žalobě vedené u Městského soudu v Brně stěžovatelé uvedli, že jsou právními nástupci a dědici původních spoluvlastníků individualizovaných pozemků v kat. území Město Brno. Stěžovatelé se v roce 1992 (podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) domáhali žalobou vydání věcí, v roce 2001 ji změnili na určení, že jsou podílovými spoluvlastníky. Zatímco soud prvního stupně jejich určovací žalobě vyhověl, Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") žalobu zamítl s odůvodněním, že věcnou legitimaci na určení mohou mít pouze původní spoluvlastníci. Pokud v dědickém řízení po původních majitelích nebyly sporné pozemky zařazeny do pozůstalosti, mohou se právní nástupci domáhat určení, že původní majitelé byli ke dni své smrti vlastníky. Podle tohoto poučení podali stěžovatelé žalobu na určení, že jejich právní předchůdci byli ke dni své smrti spoluvlastníky nemovitostí, krajský soud jejich žalobě vyhověl. Proti rozsudku podal žalovaný (tj. statutární město Brno) dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Krajský soud poté změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, také dovolání stěžovatelů proti tomuto rozsudku krajského soudu bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto.
3. Protože se stěžovatelé domnívají, že Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ve výroku I odepřel ochranu jejich vlastnickému právu v rozporu s čl. 36 Listiny a zároveň zasáhl do jejich práv na ochranu vlastnického práva s odvoláním na čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, navrhují, aby Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího soudu ve výroku I zrušil.
4. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Ustanovení čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Ustanovení čl. 11 odst. 4:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Ustanovení čl. 36:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
5. Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení.
6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že věc byla rozhodnuta v souladu s předpisy o vlastnictví nemovitostí a v podrobnostech odkázal na svůj rozsudek a v něm uvedené rozsudky velkého senátu. Ani po procesní stránce neshledal, že by došlo k pochybení, které by zakládalo vadu řízení s podstatnými důsledky pro rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
7. Statutární město Brno se k ústavní stížnosti ani k eventuálnímu vyslovení souhlasu s upuštěním od ústního jednání ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřilo. V souladu s obsahem této výzvy tedy má Ústavní soud za to, že i vedlejší účastník s upuštěním od ústního jednání souhlasí.
8. Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatelům a umožnil jim, aby se k němu vyjádřili. Stěžovatelé sdělili, že se s argumentací Nejvyššího soudu neztotožňují a v podrobnostech odkazují na svou ústavní stížnost.
9. Poněvadž všichni účastníci, jakož i vedlejší účastník řízení, souhlasili s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem a protože i podle přesvědčení Ústavního soudu nelze od ústního jednání očekávat další objasnění věci, bylo od něho upuštěno (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
III.
10. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále též jen "městský soud") sp. zn. 39 C 246/2003 zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:
11. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2001 č. j. 37 C 115/92-125 bylo určeno, že stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky v rozsudku specifikovaných pozemků v kat. území Město Brno. Na základě odvolání podaného statutárním městem Brnem jako žalovaným byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2003 sp. zn. 20 Co 354/2003 změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba stěžovatelů, aby bylo určeno, že specifikované pozemky v kat. území Město Brno jsou v jejich podílovém spoluvlastnictví, zamítá. V odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Brně konstatoval, že stěžovatelé nemohli být v tomto řízení úspěšní, neboť věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je, mohli mít pouze původní vlastníci předmětného pozemku. Stěžovatelé se tedy nemohou domáhat svého vlastnického práva, mohou pouze postupovat podle §175y o. s. ř. a domáhat se určení, že původní majitelé byli ke dni své smrti vlastníky předmětných nemovitostí. Dne 16. 10. 2003 tedy doručili stěžovatelé a další 3 žalobci Městskému soudu v Brně žalobu, kterou se domáhali určení, že jejich právní předchůdci byli spoluvlastníky předmětných pozemků ke dni své smrti. Tvrdili, že jejich právní předchůdci byli původními vlastníky a v 50. letech jim pozemky nebyly pravomocně vyvlastněny. Žalované statutární město Brno požadovalo zamítnutí žaloby s odkazem na specialitu restitučních předpisů před ochranou vlastnického práva podle obecné právní úpravy. Po provedeném dokazování rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 4. 2004 č. j. 39 C 246/2003-34, kterým žalobě vyhověl, protože podle jeho názoru vyvlastňovací řízení nebylo nikdy řádně ukončeno a právní předchůdci žalobců nepozbyli svého podílového spoluvlastnictví. Žalované město podalo proti rozsudku odvolání, na jehož základě krajský soud prvostupňový rozsudek meritorně rozsudkem ze dne 15. 3. 2005 č. j. 20 Co 627/2004-48 potvrdil, ač ho formálně změnil (změna se týkala pouze nepodstatných údajů ve výroku). Rozsudek odvolacího soudu napadlo žalované město dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2008 č. j. 31 Cdo 154/2006-88 tak, že rozsudek krajského soudu zrušil (pozn. o dovolání rozhodoval velký senát Nejvyššího soudu, protože tříčlenný senát 22 Cdo dospěl k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2166/2006). Po obsáhlé rekapitulaci rozhodovací praxe, včetně odkazu na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelé byli oprávněni uplatnit své nároky leda v rámci soudního řízení v režimu restitučních předpisů, nikoliv za použití obecných předpisů, zejména pak ne prostřednictvím určovací žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř. V další fázi řízení proto krajský soud rozsudkem ze dne 1. 9. 2009 č. j. 20 Co 1102/2008-102 změnil rozsudek městského soudu tak, že žalobu zamítl. Tento rozsudek napadli stěžovatelé dovoláním, v němž argumentovali závěry Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 89/07 ze dne 25. 6. 2009. Rozsudkem napadeným ústavní stížností Nejvyšší soud dovolání zamítl; v odůvodnění připomenul, že je vázán právním názorem velkého senátu vysloveným v rozsudku č. j. 31 Cdo 154/2006-88 vyznívajícím v neprospěch stěžovatelů, a k odkazu na nález Ústavního soudu doplnil, že v něm byla zjednána individuální spravedlnost za skutkových i procesních okolností, které nejsou obdobné jako v posuzované věci.
IV.
12. Ústavní stížnost je důvodná.
13. Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].
14. Podstatou ústavní stížnosti je zejména otázka, zda obecné soudy rozhodující ve věci ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy a zda splnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům stěžovatelů. Konkrétně to znamená, zda z ústavního pohledu může obstát závěr, ke kterému soudy dospěly a v důsledku něhož byla žaloba stěžovatelů zamítnuta.
15. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Obecné soudy rozhodující v daném případě se však podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ naznačeným způsobem nevypořádaly. Ve zkoumané věci se totiž vyskytlo několik zvláštních okolností, které - každá jednotlivě a zejména ve svém souhrnu - vytvořily stav, za kterého by bylo zjevně nesprávné trvat na závěrech, ke kterým obecné soudy dospěly a jež se opírají o shora již podrobně uvedený názor, že stěžovatelé měli postupovat toliko podle příslušného restitučního předpisu, a nikoliv použít formu určovací žaloby.
16. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 89/07 ze dne 25. 6. 2009 (N 150/53 SbNU 825), výše uvedený názor není - se zřetelem na specifické okolnosti daného případu - v nesouladu se stanoviskem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), podle kterého zejména žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Není možné přehlédnout nebo opomíjet skutečnost, že v řešené věci byla situace jiná. Zejména a v prvé řadě je nutno zdůraznit, že se stěžovatelé původně svých nároků podle restitučního zákona domáhali; a to žalobou ze dne 3. 4. 1992 o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, to je první zásadní odlišnost vůči situacím, na které míří citované stanovisko. Jejich záměrem tak od počátku zjevně nebylo "obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství", ale legitimním způsobem se domoci vydání nemovitostí. Teprve v průběhu tohoto restitučního řízení stěžovatelé změnili dne 11. 6. 2001 svou původní žalobu na žalobu o určení, že jsou podílovými spoluvlastníky předmětných parcel. Dovozovat z této skutečnosti natolik dalekosáhlé důsledky, které nakonec vedou k zamítnutí celé žaloby, však podle Ústavního soudu není nic jiného než již zmíněné, více či méně sofistikované odůvodňování zjevné nespravedlnosti. V řízení o určení vlastnictví bylo ostatně, a to je dalším argumentem, soudem prvního stupně stěžovatelům dvakrát nepravomocně (rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2001 č. j. 37 C 115/92-125 a rozsudkem téhož soudu ze dne 23. 4. 2004 č. j. 39 C 246/2003-34) a jednou pravomocně (rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2005 č. j. 20 Co 627/2004-48) vyhověno.
17. V citovaných rozsudcích se obecné soudy vyjádřily i k otázce obcházení restitučních předpisů, stěžovatelé tedy měli důvod se domnívat, že zvolený procesní postup není nesprávný. Městský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 23. 4. 2004 č. j. 39 C 246/2003-34 v této souvislosti konstatoval, že vyvlastňovací řízení nebylo nikdy řádně ukončeno a právní předchůdci stěžovatelů podle názoru soudu nepozbyli svého podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. Naléhavý právní zájem byl soudem spatřován v tom, že soudní rozhodnutí bude mít další význam pro dědické řízení, ze kterého se budou nadále odvíjet spoluvlastnické vztahy týkající se předmětných nemovitostí. Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 15. 3. 2005 č. j. 20 Co 627/2004-48 k tomu uvedl následující: "na základě žaloby podané podle §175y odst. 1 o. s. ř. může být odstraněna spornost aktiv nebo pasiv dědictví formou určovací žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř. Občanský soudní řád v žádném případě neomezuje možnost použití tohoto postupu pro určitý okruh účastníků. Nelze z tohoto ustanovení žádným způsobem vydedukovat, že by jej nemohli použít i občané, kteří by měli právo domáhat se svých majetkových nároků podle jiných právních předpisů, jako zde např. restitučních předpisů. Názory a stanoviska Nejvyššího soudu České republiky, případně Ústavního soudu České republiky, se v průběhu existence restitučních sporů (od roku 1990 až k dnešnímu dni) velmi zásadně mění a vyvíjí a dá se konstatovat, že judikatura rozhodně není stabilní. Český právní řád proto má to dobrodiní, že v žádném případě nejsou jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v určitém konkrétním případě závazným precedentem a závaznou normou pro obdobné projednávané případy. Je samozřejmé, že by stanoviska Nejvyššího soudu v případě ustálenosti a jednotnosti judikatury této instituce byla velkým přínosem pro rozhodování sporů a zejména pro předvídatelnost práva v České republice, ale vzhledem k tomu, že jak je již výše zdůrazněno, tato judikatura je značně nejednotná a roztříštěná, odvolací soud se striktně drží právních předpisů a provádí jejich výklad způsobem uvedeným níže."
18. Ústavní soud se proto domnívá, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 č. j. 31 Cdo 154/2006-88 a následný rozsudek krajského soudu v sobě obsahují ve vztahu ke stěžovatelům prvky překvapivosti, a jsou tak v nesouladu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Je také třeba přihlédnout k tomu, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo rozhodnuto o dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu ze dne 15. 3. 2005 po 3,5 roce, právě v této době došlo k vydání výše citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu dne 1. 11. 2005, na které se odvolal Nejvyšší soud v obou svých ve věci vydaných rozhodnutích. Ústavní soud také nemohl přehlédnout, že ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2008 Nejvyšší soud v nyní projednávané věci sám poukazoval na nejednotnost své judikatury v otázce obcházení restitučních předpisů cestou určovací žaloby, když citoval svá rozhodnutí, z nichž některá vyznívala pro a některá proti takovému procesnímu postupu účastníků.
19. Podle názoru Ústavního soudu by tedy bylo v dané věci příliš náročné trvat na tom, aby stěžovatelé odhadli budoucí vývoj judikatury, který právě v době řešení jejich nikoliv jednoduchého případu, jak prokázalo dlouhé soudní řízení, doznal významné změny v nazírání na možnost použít místo restitučních předpisů předpisů obecných. Ústavní soud má tedy za to, že pokud účastníci řízení respektovali právní názor soudu a přistoupili k podání žaloby určovací, přičemž soud poté, co jejich žalobě pravomocně vyhověl, následně pod vlivem pozdější judikatury takto vedenou žalobu zamítl, jedná se ze strany soudu o kladení nepřiměřených nároků na účastníky řízení vyžadujících od nich vysokou míru predikce soudní judikatury. Od účastníků řízení nelze logicky očekávat, že vždy správně odhadnou legislativní a judikatorní vývoj a podřídí tomu veškeré další procesní úkony.
20. Pro úplnost Ústavní soud opětovně tak jako již ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 89/07, na kterou se stěžovatelé odvolávají, dodává, že případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nelze vykládat v neprospěch účastníků řízení, ale, ve vztahu ke konkrétní věci, s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.
21. Jelikož Ústavní soud zjistil, že v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny, bylo ústavní stížnosti vyhověno podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.