ECLI:CZ:US:2012:1.US.3506.12.1
sp. zn. I. ÚS 3506/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti A. H., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, č. j. 33 Cdo 1627/2012-207, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2009 č. j. l7 Co 555/2009-98 a proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7.2009 č. j. 15 C 186/2006-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 12. 9. 2012 bylo Ústavnímu doručeno podání, v němž stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces zrušil v záhlaví označená rozhodnutí s návrhem na jejich spojení a společné projednání a rozhodnutí a dále aby "z právních předpisů odstranil povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační i ústavní stížnosti i jejich zpoplatnění soudními poplatky (jejich osvobozením)".
Podání stěžovatelky nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§34, §72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a pro řízení před Ústavním soudem nebyla stěžovatelka zastoupena advokátem (§30, §31 zákona o Ústavním soudu).
Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatelka u Ústavního soudu vedla, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí opakovaně, ačkoli byla Ústavním soudem opakovaně poučena, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, a vyzývána k odstranění uvedeného nedostatku podání (viz kupříkladu věc ústavní stížnosti vedená pod sp. zn. III. ÚS 340/11 a další). Významné je, že stěžovatelka v těchto věcech k výzvě Ústavního soudu formální a obsahové nedostatky návrhu neodstranila.
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil ve své judikatuře opakovaně), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly stěžovatelce objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se pak setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
I v této věci se Ústavní soud v souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatelky advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) tudíž uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem návrh stěžovatelky bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2012
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj