ECLI:CZ:US:2012:1.US.351.11.1
sp. zn. I. ÚS 351/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) ZIMULA s. r. o., se sídlem Nový Jičín, Bohuslava Martinů 1885/2, 2) Ing. J. Z., 3) L. Z., všech zastoupených Mgr. Michalem Noskem, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava - Moravská Ostrava proti unesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 12. 2010 č. j. 49 E 313/2010-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecného soudu následující.
Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8. 3. 2010 č. j. 49 E 313/2010-9 byl nařízen výkon rozhodnutí (vykonatelného platebního rozkazu Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. 12. 2009 č. j. 18 C 534/2009-13) prodejem movitých věcí povinného [stěžovatele č. 1)] k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 89 295 Kč.
Dne 25. 3. 2010 byl proveden soupis movitých věcí stěžovatele č. 1), a to nákladního automobilu (dále též jako "automobil"), přičemž jeho cena byla (soudním vykonavatem) stanovena na částku 450 000 Kč (srov. č. l. 12-14).
Dne 16. 9. 2010 byla vydána dražební vyhláška (č. j. 49 E 313/2010-17), dle níž bude provedena dražba dne 16. 9. 2010, rozhodná cena automobilu byla stanovena na částku 450 000 Kč a výše nejnižšího podání byla stanovena na částku 150 000 Kč (srov. č. l. 17). Na dražbě dne 16. 9. 2010 k prodeji automobilu nedošlo (č. l. 18).
Dne 16. 9. 2010 byla vydána (druhá) dražební vyhláška (č. j. 49 E 313/2010-19), dle níž měla být dražba provedena dne 22. 10. 2010, rozhodná cena automobilu byla stanovena na částku 210 000 Kč a výše nejnižšího podání byla stanovena na částku 70 000 Kč (č. l. 19). Na dražbě dne 22. 10. 2010 k prodeji automobilu nedošlo (č. l. 20).
Protože automobil nebyl opětovně vydražen, byl oprávněný vyrozuměn, že může do 15 dnů převzít automobil v hodnotě jedné třetiny odhadní ceny (č. l. 21) a oprávněný požádal o převzetí automobilu (dne 2. 11. 2010 č. l. 22).
Proto Okresní soud v Novém Jičíně vydal napadené usnesení, kterým potvrdil přechod vlastnictví automobilu na oprávněného. Okresní soud uvedl, že na základě pravomocného usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného ze dne 8. 3. 2010 č. j. 49 E 313/2010-9 vydal oprávněnému dle §330 odst. 4 o. s. ř. automobil. Konstatoval, že podle citovaného ustanovení prodej uskutečněný převzetím má tytéž účinky jako prodej v dražbě. Dodal, že z ustanovení §132 občanského zákoníku a z obsahu spisu plyne, že oprávněný nabyl vlastnictví automobilu jeho převzetím, a to dnem 9. 12. 2010. V poučení okresní soud uvedl, že proti napadenému usnesení není podle §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolání přípustné.
Proti napadenému usnesení podal stěžovatel č. 1) přesto odvolání (č. l. 31, 32, 35), které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 4. 2011 č. j. 66 Co 325/2011-38 odmítl. Uvedl, že oprávněný ve smyslu §330 odst. 4 o. s. ř. - po té, kdy se automobil nevydražil při opakované dražbě - převzal automobil dne 9. 12. 2010; převzetí má účinky jako prodej v dražbě a potvrzení o převzetí má informativní povahu. Proto dle odvolacího soudu byli účastníci v napadeném usnesení poučeni, že proti němu není odvolání přípustné dle §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
II.
Ústavní stížností brojí stěžovatelé proti shora citovanému usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 12. 2010 č. j. 49 E 313/2010-24 pro porušení svých základních práv a svobod dle čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Konkrétní námitky stěžovatelů budou uvedeny a vypořádány v následujícím textu tohoto usnesení Ústavního soudu.
III.
Stěžovatelé namítají, že stěžovatelé č. 2) a č. 3) jsou společníky a jednateli stěžovatele č. 1) (srov. čl. 11)] a že řádně vyrozuměni o konání veřejné dražby nebyli, takže neměli informaci o konání dražby a proto se nemohli aktivně bránit.
Ústavní soud uvádí, že stěžovatelé přehlížejí následující skutečnosti.
Stěžovateli č. 2), 3) a zbývajícímu společníku (a jednateli, tedy S. U.) bylo doručeno (osobním převzetím) usnesení ze dne 8. 3. 2010 č. j. 49 E 313/2010-9 o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného [stěžovatele č. 1)]; to plyne ze spisu (č. l. 13). Dále, stěžovateli č. 1) bylo doručeno (datovou schránkou) vyrozumění o soupisu nebo doplnění soupisu movitých věcí (č. l. 15). Stěžovatelé tedy dobře věděli (či minimálně měli a mohli vědět) o nařízeném výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, a to i o tom, že do soupisu byl pojat uvedený automobil (č. l. 14). Stejně tak stěžovatelé dobře věděli (či minimálně měli a mohli vědět) o existenci a obsahu obou dražebních vyhlášek (č. l. 17 a 19), neboť jim byly vhozeny do schránky a byly doručeny (srov. doručenky na č. l. 17 a 19).
Z uvedeného plyne, že námitka stěžovatelů, že se nemohli proti konání dražby aktivně bránit (apod.) oporu v realitě nemá, a jako taková je zjevně neopodstatněná.
S tím souvisí i námitka stěžovatelů, dle níž bylo porušeno ustanovení §49 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách ("Nejnižší podání u opakované dražby činí nejméně 70 % podání u předchozí dražby, pokud v předchozí dražbě nebyl předmět dražby vydražen."); nejnižší podání v opakované dražbě bylo totiž (dle stěžovatelů) nižší, než připouští zákon, a to o částku ve výši 35 000 Kč.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že pokud byly stěžovatelům doručeny obě dražební vyhlášky s uvedením (mj.) výše nejnižšího podání, mohli v řízení i z hlediska této námitky (ohledně údajného porušení §49 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách) aktivně postupovat a svá tvrzená práva hájit.
Nad rámec toho je namístě k této námitce (o údajném porušení §49 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách) uvést následující. Stěžovatelé svůj závěr - že příslušná právní norma (zakotvená §49 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách) dopadá i na nyní posuzovanou specifickou věc - nijak neodůvodňují. Přitom může nastat dvojí situace. Může nastat případ, kdy se u opakované dražby nezmění rozhodná odhadní cena předmětu dražby; zde platí limit nejnižšího podání (70 procent u předchozí dražby) nepochybně. Může však nastat situace odlišná - a to se stalo právě i v nyní posuzované věci - kdy soud u opakované dražby změní (sníží) i rozhodnou odhadní cenu předmětu dražby (automobilu, srov. č. l. 19); u této poslední situace je zřejmé, že limit nejnižšího podání nutně neplatí, například proto, že soud může v mezidobí zjistit nové skutečnosti vedoucí k závěru o adekvátnosti jiné odhadní ceny předmětu dražby (než u dražby předchozí). Sami stěžovatelé ani nepředkládají věcné důvody, na podkladě kterých by platil názor, že u opakované dražby nelze odhadní cenu předmětu dražby změnit. Ostatně, stěžovatelé ani netvrdí, ani nepředkládají argument, že by rozhodná odhadní cena automobilu (stanovená jako druhá v pořadí) přiměřená nebyla.
IV.
Stěžovatelé dále namítají, že podle napadeného rozhodnutí okresního soudu není odvolání přípustné z důvodu dle §202 odst. l písm. a) o. s . ř., tedy proto, že se jedná o rozhodnutí, kterým se toliko upravuje vedení řízení. S takovým závěrem se stěžovatelé neztotožňují; u výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí - jestliže movitá věc není vydražena a nabízí se tak k odkoupení oprávněnému - napadeným usnesením prý de facto věc končí, neboť dále již soud není v řízení jakkoli činný.
Ústavní soud k tomu uvádí následující.
Předně, stěžovatelé po zaslání ústavní stížnosti (sepsané advokátem) již dále Ústavní soud neinformovali, že proti napadenému usnesení podali i odvolání.
O tomto odvolání - jak již Ústavní soud uvedl výše - rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 4. 2011 č. j. 66 Co 325/2011-38 (srov. č. l. 38 spisu) tak, že odvolání pro nepřípustnost odmítl. Odvolací soud argumentoval tak, že oprávněný ve smyslu §330 odst. 4 o. s. ř. - po té, kdy se automobil nevydražil při opakované dražbě - převzal automobil dne 9. 12. 2010, že převzetí má účinky jako prodej v dražbě a potvrzení o převzetí (t. j. napadené usnesení) má proto toliko informativní povahu.
Pokud stěžovatelé měli za to, že napadené rozhodnutí okresního soudu není rozhodnutím, kterým se upravuje toliko vedení řízení, není zřejmé, proč nedoplnili svoji ústavní stížnost i o napadení citovaného usnesení odvolacího soudu, protože to je postaveno - shodně jako poučení v napadeném usnesení okresního soudu - na právním názoru, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím, kterým se toliko upravuje vedení řízení. Jelikož však odvolací soud nerozhodl o opravném prostředku (odvolání) meritorně (kvazimeritorně), není namístě odmítat ústavní stížnost pro nepřípustnost [dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatelé však mohli v ústavní stížnosti brojit i proti argumentaci odvolacího soudu, dle které převzetí předmětu dražby má účinky jako prodej v dražbě a potvrzení o převzetí má proto toliko informativní povahu. Stěžovatelé však tomuto argumentu (odvolacího soudu) neoponují a pouze tak (v důsledku) staví svůj odlišný právní názor vedle právního názoru soudů obecných. To ovšem jako důvod vyhovění ústavní stížnosti nepostačuje.
Usnesení, proti nimž není odvolání přípustné podle §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jsou v zákoně vymezena jen obecně. Obecný soud proto musí v každém konkrétním případě zvažovat, zda jde o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení. Ústavnímu soudu tuto úvahu přehodnocovat zásadně nepřísluší, neboť součástí soudů obecných není.
Nadto, stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentují (jak je uvedeno výše), že u výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí - jestliže movitá věc není vydražena a nabízí se tak k odkoupení oprávněnému - napadeným usnesením věc de facto končí, neboť dále již soud není v řízení jakkoli činný. Tento argument však stěžovatelé v odvolacím řízení neuplatnili vůbec.
Navíc, z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví tedy nijak nevybočuje z ústavních mezí (srov. judikaturu Ústavního soudu, např. usnesení ze dne 20. 7. 2010 sp. zn. I. ÚS 967/10).
V.
Konečně, stěžovatelé namítají, že se v odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdí, že oprávněný nabyl vlastnictví k autu dnem jeho faktického převzetí, tedy dnem 9. 12. 2010. Tento názor je podepřen odkazem na §132 občanského zákoníku, dle kterého se vlastnické právo nabývá mimo jiné rozhodnutím státního orgánu. Stěžovatelé usuzují, že žádost o převzetí předmětu dražby ze dne 2. 12. 2010, ani převzetí věci ze dne 9. 12. 2010 nejsou rozhodnutími státního orgánu a nelze prý proto souhlasit s právním názorem Okresního soudu v Novém Jičíně o okamžiku přechodu vlastnického práva na oprávněného.
Je pravda, že argumentace okresního soudu se jeví jako poněkud nepřesvědčivá, ne-li rozporná. Totiž, pokud oprávněný nabyl (i dle okresního soudu) vlastnictví k automobilu převzetím vozidla (dne 9. 12. 2010), jde o jiný nabývací titul, než je soudní rozhodnutí; okresní soud přitom v odůvodnění napadeného usnesení hovoří o nabývání vlastnictví rozhodnutím státního orgánu (soudu) a na nyní posuzovanou věc aplikoval i §132 odst. 2 občanského zákoníku upravující nabývání vlastnictví z titulu soudního rozhodnutí. Dále však okresní soud dovozuje nabytí vlastnictví převzetím automobilu.
Klíčové však je, že ústavně konformně jako takový - tedy bez ohledu na odůvodnění v napadeném usnesení - obstojí názor okresního soudu, že oprávněný nabyl vlastnictví k vozidlu dnem jeho faktického převzetí (byť na podkladě nikoli okresním soudem uvedené argumentace). Citovaný názor (že oprávněný nabývá vlastnictví k vozidlu dnem jeho faktického převzetí) je totiž v běžné judikatuře obecných soudů aplikován [srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. 69 Co 584/2008 (str. 9 dole - 10); uvedený rozsudek byl shledán ústavně konformním i usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 1979/11]. I uznávaná komentářová literatura konstatuje, že prodej věci oprávněnému uskutečněný převzetím dle §330 odst. 4 o. s. ř. má stejné právní účinky jako prodej v dražbě (srov. Bureš, J. a kolektiv: Občanský soudní řád, II., Komentář, 1. Vydání, C.H. Beck, Praha, 2009, str. 2472); tím zjevně naznačuje, že převzetí předmětu dražby má účinky nabytí vlastnictví předmětu dražby (i prodej v dražbě ústí do nabytí vlastnictví k předmětu dražby, srov. např. §329 odst. 7 o. s. ř.).
VI.
Za tohoto stavu je zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatelů zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Nadto, stěžovatelé č. 2) a 3) účastníky řízení před obecným soudem nebyli; rozhodovalo se toliko o právech právnické osoby, tedy stěžovatele č. 1), a proto je zde dán i důvod odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů č. 2) a 3) jako osob k podání ústavní stížnosti zjevně neoprávněných [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. března 2012
Vojen Güttler
předseda senátu