ECLI:CZ:US:2012:1.US.3523.11.1
sp. zn. I. ÚS 3523/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 7. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3523/11 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 11. 2011 č. j. 30 C 108/2011-24, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh, kterým se jako žalobce domáhal po vedlejším účastníkovi jako žalovaném zaplacení peněžité částky 3 000 Kč s úrokem z prodlení, a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 7 920 Kč, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení a BOHEMIA ENERGY entity, s. r. o., se sídlem Na Poříčí 1046, 1047, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 11. 2011 č. j. 30 C 108/2011-24 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 30 C 108/2011-24 ze dne 15. 11. 2011 byl zamítnut návrh stěžovatele (v řízení před obecnými soudy žalobce), jímž se domáhal po vedlejším účastníkovi (v řízení před obecnými soudy žalovaném) společnosti BOHEMIA ENERGY entity, s. r. o., zaplatit částku 3 000 Kč s úrokem z prodlení, a byla mu uložena povinnost nahradit na nákladech řízení k rukám advokáta vedlejšího účastníka částku 7 920 Kč.
Stěžovatel tvrdí, že shora uvedeným rozhodnutím byly porušeny jeho základní subjektivní práva a svobody zaručené mu Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a právo vlastnit a nabývat majetek ve smyslu čl. 11 Listiny.
Podle stěžovatele obecný soud uzavřel, že žaloba je nedůvodná, neboť smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným není neplatná a žalovaný má vůči žalobci právo na smluvní pokutu ve výši 2 500 Kč bez DPH za předčasné ukončení smlouvy. Převážnou část odůvodnění napadeného rozsudku přitom tvoří citace energetického zákona, jmenovitě §72 tohoto zákona. Skutkové a právní závěry jsou velmi kusé a nepřehledné. Obvodní soud vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 11. 5. 2009 smlouvu na dobu určitou, kterou žalobce před jejím uplynutím předčasně ukončil. Dále soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce ani netvrdil, že smlouvu vypověděl, resp. od ní odstoupil z důvodu změny smluvních podmínek. To je však podle stěžovatele v rozporu s obsahem spisu, neboť v podání soudu ze dne 29. 7. 2011 žalobce uvedl, že ukončením smluvního vztahu odstoupením od smlouvy pro změnu smluvních podmínek pověřil společnost Lama Investments, a. s. Tato společnost provedla odstoupení od smlouvy přípisem ze dne 16. 12. 2010. Odstoupení od smlouvy bylo prý formulováno zcela jasně, určitě a srozumitelně a žalovaný (ani soud) neměl žádný důvod vyhodnotit odstoupení od smlouvy jako žádost o předčasné ukončení smlouvy. V žádném případě nedošlo ke zrušení smlouvy dohodou smluvních stran. Pokud vzal obvodní soud za prokázané, že žalobce před uplynutím smlouvy na dobu určitou tuto předčasně ukončil, pak chybí - podle stěžovatele - v odůvodnění rozhodnutí uvedení jakéhokoliv důkazu, ze kterého tento skutkový stav obecný soud zjistil. Rozsudek rovněž neobsahuje žádná skutková zjištění ohledně provedení zápočtu údajné pohledávky žalovaného vůči žalobci z titulu tvrzeného nároku na zaplacení smluvní pokuty. Dále vzal obecný soud za prokázané, že žalovaný vyfakturoval žalobci částku 3 000 Kč za předčasné ukončení smlouvy, a současně uzavřel, že žalovaný má právo na smluvní pokutu ve výši 2 500 Kč bez DPH. Z rozsudku však - podle stěžovatele - jasně nevyplývá, co vlastně částka 3 000 Kč, na kterou má žalovaný vůči žalobci podle soudu nárok, měla představovat. Soudem zmíněná faktura na 3 000 Kč je totiž podle stěžovatele vystavena na "deaktivační poplatek", nikoliv na smluvní pokutu. Rozsudek je v tomto podle stěžovatele "zcela zmatený". Obecný soud se nezabýval ani podpůrnou námitkou stěžovatele, že žalovaným uplatněný smluvní poplatek za předčasné ukončení smlouvy odporuje dobrým mravům.
Stěžovatel dodal, že Obvodní soud pro Prahu 1 shledal nedůvodnou i námitku, že rámcová smlouva o poskytování služeb mezi účastníky je neplatná. Žalobce-stěžovatel argumentoval ustanovením §72 odst. 9 energetického zákona, neboť se dovolával neplatnosti smlouvy se zřetelem na přípis soudu z 27. 9. 2011, který by doručen žalovanému. Energetický zákon totiž v §72 uvádí, které povinné náležitosti musí mít smlouva o dodávce plynu. Tyto náležitosti (mimo jiné oprávnění zákazníka odstoupit od smlouvy) musí obsahovat podle stěžovatele přímo smlouva, nikoliv jiný dokument, například všeobecné obchodní podmínky. Pokud neobsahuje některou z povinných náležitostí, je platná pouze tehdy, jestliže se zákazník nedovolá její neplatnosti. Žalobce tak přitom učinil. Z neplatné smlouvy tedy nelze dovodit ani vznik nároku na smluvní pokutu.
Stěžovatel - formou presumovaného souhlasu - udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 evidovaný pod sp. zn. 30 C 108/2011. Zjistil, že uvedený soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2001 č. j. 30 C 108/2011-24 zamítl návrh žalobce (stěžovatele), aby byla žalovanému Bohemia Energy entity, s. r. o., uložena povinnost zaplatit mu částku 3 000 Kč společně s úrokem z prodlení (výrok I). Dále rozhodl tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech řízení k rukám jeho advokáta částku 7 920 Kč do tří dnů od právní moci ústavní stížností napadeného rozsudku (výrok II). Obvodní soud - jednající v nepřítomnosti žalobce, který se z jednání omluvil (srov. č. l. 17) a žádal soud, aby rozhodl na základě listinných důkazů - vyšel nejprve z tvrzení žalobce (srov. č. l. 1), že zaplatil žalovanému zálohovou platbu za dodávku zemního plynu za měsíc leden 2011 ve výši 3 305 Kč, ačkoli žalovaný dodával žalobci plyn do domácnosti pouze do prosince 2010. Žalobci vrátil žalovaný jen částku ve výši 305 Kč, a je tedy - podle žaloby - povinen žalobci vrátit částku 3 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení.
Podle rozsudku žalovaný k tomu uvedl, že účastníci uzavřeli dne 11. 5. 2009 smlouvu o dodávce plynu na dobu dvou let a žalobce zálohově na plyn platil 3 000 Kč. Podle žalovaného žalobce smlouvu dne 17. 12. 2010 předčasně ukončil, a proto žalovaný ve smyslu odd. D/16 všeobecných obchodních podmínek (dále též jen "VOP") vyúčtoval žalobci smluvní pokutu ve výši 2 500 Kč a 500 Kč DPH, tj. 3 000 Kč. Fakturu žalobce nezaplatil a proto žalovaný ve smyslu odd. B/12 VOP tuto svou pohledávku vůči žalobci oproti záloze na leden 2011 započetl.
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí soud dále zjistil z rámcové smlouvy o poskytování služeb mezi účastníky, včetně všeobecných obchodních podmínek (VOP), že účastníci uzavřeli dne 11. 5. 2009 smlouvu na dobu určitou na dobu 2 let. Z platebního dokladu SIPO podle soudu vyplynulo, že žalobce za leden 2011 zaplatil žalovanému částku 4 583 Kč a z poukázky typu B, že mu žalovaný poukázal v dubnu 2011 částku 305 Kč. Vzal tedy za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 11. 5. 2009 smlouvu na dobu určitou, kterou žalobce před jejím uplynutím předčasně ukončil a zaplatil zálohu za měsíc leden 2011; žalovaný mu vrátil částku 305 Kč a vyfakturoval mu částku 3 000 Kč za předčasné ukončení smlouvy. Dále soud ocitoval ustanovení §72 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů; zdůraznil, že smlouva o dodávce plynu musí obsahovat mimo jiné délku výpovědní doby ne delší než 3 měsíce, jedná-li se o smlouvu na dobu neurčitou, dále oprávnění zákazníka odstoupit od smlouvy (a podmínky možného odstoupení) a musí obsahovat dobu trvání smlouvy. Z uvedeného pak podle soudu plyne, že zákon neukládá dodavateli plynu povinnost akceptovat bez dalšího výpověď smlouvy, která byla uzavřena na dobu určitou. Pokud žalobce namítá, že žalovaný uzavřel smlouvu, aniž by měl žalobce právo odstoupit od smlouvy v případě změny smluvních podmínek, tak žalobce ani netvrdil, že smlouvu vypověděl, resp. od ní odstoupil z tohoto důvodu. Naopak, ze všeobecných obchodních podmínek bodu D/12 - podle soudu - vyplývá, že zákazník v souvislosti se změnami VOP či ceníku má právo od smlouvy odstoupit. Proto námitka žalobce, že je rámcová smlouva neplatná, je nedůvodná. Podle bodu D/16 VOP má dodavatel za předčasně ukončené smlouvy právo na smluvní pokutu ve výši 2 500 Kč bez DPH, přičemž oprávnění žalovaného k zápočtu jeho pohledávky oproti platbě žalobce vyplývá z bodu B/12 VOP. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
III.
Obvodní soud pro Prahu 1 se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Souhlasil s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že základní práva a svobody stěžovatele napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Stěžovatel prý využívá ústavní stížnost jako další opravný prostředek, ač jde o spor bagatelního charakteru. S ohledem na argumentaci stěžovatele v ústavní stížnosti pak vedlejší účastník tvrdí, že je v souladu se zákonem, je-li část smlouvy vyjádřena odkazem na všeobecné obchodní podmínky; tento postup zastává i Státní energetická inspekce České republiky. Vedlejší účastník dále ve svém vyjádření zdůrazňuje, že v případě změny ceníku musel zákazník podle všeobecných obchodních podmínek (v tehdy relevantním znění) projevit souhlas s touto změnou minimálně jeden měsíc předem, jinak se nový ceník stal pro zákazníka závazný.
Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků řízení upustil (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [srov. k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 - viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 15, nález č. 98 - a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) [1]; dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv [2] a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva [3].
V souladu s tím pak Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
[1] Z pohledu relevantního práva podústavního dopadá na právě projednávanou věc zejména ustanovení §72 odst. 1 písm. d) energetického zákona v tehdy relevantním znění.
[2] Citované ustanovení znělo v rozhodné době následovně:
"§72 [...] Smlouvy mezi účastníky trhu s plynem [...] (1) Smlouvou o dodávce plynu se zavazuje výrobce plynu nebo obchodník s plynem dodávat účastníkovi trhu s plynem plyn vymezený množstvím a časovým průběhem a účastník trhu s plynem se zavazuje zaplatit za něj cenu. Součástí smlouvy o dodávce plynu musí být ujednání o odpovědnosti za odchylku. Smlouva o dodávce plynu se zákazníkem musí dále obsahovat [...] d) oprávnění zákazníka odstoupit od smlouvy v případě neplnění smluvních povinností ze strany dodavatele nebo v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek,".
V předmětné věci Ústavní soud důvod k posuzování ústavnosti citovaného ustanovení neshledal. Proto přistoupil k posouzení napadeného rozhodnutí z hlediska komponentů dalších.
[3] Co se týká posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního podústavního práva, pak z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod stěžovatele.
V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu ty případy, ve kterých Ústavní soud posuzuje, zda obecným soudem aplikovaná norma podústavního práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, nebyla neopodstatněně upřednostněna před jinou normou tohoto práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 37, a další).
Další skupinu představují případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z možných interpretačních alternativ určité normy jednoduchého práva (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 114/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 9, a nález sp. zn. III. ÚS 74/02, svazek 28, nález č. 126).
Konečně, třetí skupinou jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva obecným soudem, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou ta rozhodnutí, v nichž Ústavní soud konstatoval, že právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 74/02, sp. zn. III. ÚS 694/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 28, nález č. 126; svazek 31, nález č. 148).
Vycházeje ze shora nastíněných zásad, dospěl Ústavní soud k závěru, že obvodní soud stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušil. Při svém rozhodování totiž nezohlednil tu část argumentační linie stěžovatele (srov. číslo listu 13 soudního spisu), podle níž stěžovatel odstoupení od smlouvy vůči žalovanému skutečně provedl. K tomu také předložil důkaz fotokopií odstoupení od smlouvy zaslaný žalovanému (stěžovatelem) zmocněnou společností Lama Investments, a. s. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je v tomto ohledu nedostatečné, neboť se zabývá toliko tím, zda smlouva umožňovala stěžovateli od ní odstoupit, dojde-li ke změně smluvních podmínek (zde lze dát soudu za pravdu v tom, že pokud je možnost odstoupit od smlouvy zahrnuta ve všeobecných obchodních podmínkách, jež jsou součástí smlouvy, pak lze akceptovat názor, že je tato smlouva obsahuje). Soud však ignoroval otázku, zda stěžovatel možnost odstoupit od smlouvy pro změnu smluvních podmínek skutečně vůči žalovanému využil. Využití práv, která dává zákon (tj. možnost odstoupit od smlouvy pro změnu smluvních podmínek), postihovat pokutou či jinou sankcí zajisté nelze. Ze spisového materiálu pak nelze seznat, proč by stěžovatelovo odstoupení od smlouvy z důvodu nesouhlasu se změnou ceny (založené na čísle listu 14) nemělo být chápáno právě jako odstoupení ve smyslu shora citovaného ustanovení energetického zákona v relevantním znění. Již z tohoto důvodu, aniž by se Ústavní soud podrobně zabýval celou šíří stěžovatelovy ústavněprávní argumentace, musel dovodit, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
Bude tedy nyní na nalézacím soudu, aby v novém řízení zkoumal, zda stěžovatelovo odstoupení bylo učiněno v souladu s tehdy platným zněním zákona. Soud se rovněž zaměří na to, zda časové omezení možnosti odstoupit od smlouvy, které s odkazem na všeobecné obchodní podmínky ve svém vyjádření k ústavní stížnosti naznačuje vedlejší účastník, bylo v souladu s tehdy platným zákonem a s jeho principy.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 v záhlaví citované podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.
Ke kasaci Ústavní soud přistoupil, byť lze žalovanou částku považovat za bagatelní ve smyslu §202 odst. 2 o. s. ř. V právě projednávané věci totiž Ústavní soud usoudil, že odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu zjevné neopodstatněnosti, resp. bagatelnosti by vůči stěžovateli bylo zvlášť nespravedlivé. Stěžovatel se totiž jako spotřebitel domáhal vůči velké energetické společností plnění, jehož oprávněnost - alespoň jak plyne z doposud shromážděného spisového materiálu - nebyla v soudním řízení prozatím zpochybněna; podle napadeného rozsudku však v rozporu s tím stěžovatel nezískal ničeho a ještě mu bylo uloženo zaplatit energetické společnosti náklady řízení, jež přesahují více než dvojnásobně samu jistinu.