ECLI:CZ:US:2012:1.US.3544.10.1
sp. zn. I. ÚS 3544/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., zastoupeného Mgr. Martinem Blaškem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 108, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 8. 2009, čj. 28 Nc 6899/2009-64, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2010, čj. 56 Co 305/2010-107, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a STRODEN MANAGEMENT LIMITED, P.C. 6035 Larnaca, Kyperská republika, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "soud I. stupně") nařídil exekuci na majetek stěžovatele dle vykonatelného rozhodnutí - směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2001, čj. 4 Sm 268/2001-12, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2002, čj. 32 Cm 8/2002-38, k uspokojení pohledávky STRODEN MANAGEMENT LIMITED (dále jen "oprávněný") na peněžité plnění - částku 4 598 885 Kč s příslušenstvím a k úhradě nákladů exekuce. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž zpochybnil aktivní legitimaci oprávněného, neboť dle stěžovatele smlouva o převodu práv ze dne 6. 3. 2009, kterou předložil oprávněný, je absolutně neplatná pro neurčitost a rozpor se zákonem, k tomu ještě byla podepsána neoprávněnou osobou. Stěžovatel tvrdil, že oprávněný neprokázal, že za něj byl oprávněn jednat pan M. V., který udělil plnou moc V., proto V. nemohl platně uzavřít za oprávněného smlouvu o postoupení pohledávky. V neposlední řadě namítl překážku věci zahájené a zároveň věci rozhodnuté.
Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění odvolací soud uvedl že přezkoumal námitky stěžovatele a shledal je jako nedůvodné. Ze smlouvy o převodu práv mezi společností Agrobanka Praha, a. s. v likvidaci (dále též "banka"), a oprávněným vyplývá, že se původně jednalo o pohledávku banky vůči společnosti Faktory Reklama, s. r. o. (dále jen "dlužník"), která byla zajištěna směnkou bez protestu a tato směnka byla avalovaná stěžovatelem a dalšími osobami. Z důvodu toho, že dlužník nesplatil úvěr řádně a včas, byl vydán směnečný platební rozkaz, kterým bylo uloženo, aby dlužník zaplatil společně a nerozdílně s avalisty bance. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou věci rozsouzené, neboť podle jeho právního názoru došlo ke změně skutečností rozhodných pro nařízení exekuce proti stejnému povinnému na základě stejného exekučního titulu. Ostatní stěžovatelovy námitky shledal odvolací soud jako účelové a nedůvodné.
II.
Stěžovatel napadl ústavní stížností usnesení soudu I. stupně a usnesení odvolacího soudu, jimž vytýká porušení svého práva dle čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a dále porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, porušení práva na lidskou důstojnost dle čl. 10 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nereflektovaly stěžovatelem tvrzené skutečnosti a rozhodovaly zcela formalisticky bez bližšího hodnocení případu jako celku. Dále obecné soudy nevyřešily, kterého z dotčených subjektů sporu chránit, zda právo stěžovatele jako podvedeného avala nebo banky, která svým neaktivním jednáním navodila riziko vzniku škody. Stěžovatel tvrdí, že v případu přitom jde o střet vlastnického práva stěžovatele a střet vlastnického práva banky, potažmo oprávněného, proto je povinností soudů zohlednit všechny rozhodné skutečnosti případu a rozhodnout tak, aby bylo zasaženo co nejméně do dotčených práv. Soudy nicméně dle stěžovatele nebraly dostatečně v úvahu, že stěžovatel je v dané věci přinejmenším poškozeným. V neposlední řadě stěžovatel dodává, že byla zásadním způsobem narušena jeho právní jistota, neboť jednání započaté roku 1995 má přinést razantní zásah do práv stěžovatele ještě v roce 2010, přičemž většina objektivních promlčecích lhůt v právní úpravě spojuje promlčení nejdéle se lhůtou 10 let. Z rozsáhlé ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel soudům konkrétně vytýká neexistenci aktivní věcné legitimace oprávněného z důvodu neplatnosti smlouvy o převodu práv, nedodržení podmínek dle ustanovení §36 odst. 4 exekučního řádu, promlčení práva na vyplnění blankosměnky, promlčení samotné zajištěné pohledávky a nezohlednění skutečnosti, že směnka má akcesorickou povahu, spolu s faktem, že vyplňovací právo garanční blankosměnky bylo dáno až subsidiárně, neboť zajištění nastupuje až tehdy, nelze-li pohledávku vymoci od dlužníka hlavního.
Soud I. stupně se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Odvolací soud ve svém vyjádření odkazuje na zdůvodnění ústavní stížnosti napadeného usnesení odvolacího soudu. Nadto doplňuje, že ve stěžovatelem napadené věci byl splněn jeden ze základních předpokladů pro nařízení exekuce - existence exekučního titulu, jehož formální a materiální vykonatelnost nebyla zpochybněna. Aktivní věcná legitimace oprávněného byla dle soudu doložena dohodou o postoupení pohledávky, na níž jsou podpisy účastníků či jejich zástupců verifikovány předepsaným způsobem. Podle odvolacího soudu není právně relevantní, že stejná pohledávka byla mezi stejnými subjekty postoupena již v roce 2005, i když došlo v roce 2008 k prohlášení této dohody za neplatnou. Taktéž byla dle odvolacího soudu prokázána právní subjektivita oprávněného či jeho řádného zastoupení, neboť jinak by muselo být řízení pro nedostatek procesních podmínek zastaveno. Dovolávat se přitom překročení jednatelského oprávnění daného plnou mocí zmocněnci může jen zmocnitel. V neposlední řadě odvolací soud tvrdí, že při rozhodování o nařízení exekuce není možné zkoumat, zdali skutečně existuje osoba, která měla udělit plnou moc. Taktéž se nezkoumá, zdali je nárok již promlčen, neboť o této námitce se rozhoduje v řízení o zastavení exekuce.
Oprávněný (vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) s tvrzeními stěžovatele nesouhlasí a ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. Dle oprávněného stěžovatelova námitka týkající se skutečnosti, že se soudy nezabývaly otázkou, který ze subjektů mají soudy chránit, není v řízení o nařízení exekuce relevantní, neboť v něm se rozhoduje pouze a jedině o otázce, zda jsou dány předpoklady pro nařízení exekuce. Oprávněný je dále toho názoru, že stěžovatel odůvodňuje svou ústavní stížnost skutečnostmi, které se zakládají ryze na soukromoprávních vztazích mezi stěžovatelem, dlužníkem a příp. bankou, kdy dlužník a banka stěžovatele poškodili, což nespadá do působnosti ústavní stížnosti, neboť ta chrání subjekty před neoprávněným zásahem orgánů veřejné moci. K argumentaci stěžovatele oprávněný dodává, že směnka nemá subsidiární povahu, jak se domnívá stěžovatel, proto věřitel není povinen nejdříve vyzvat dlužníka a až poté směnečného avalisty k uhrazení nesplacené pohledávky. Navíc směnka je samostatným institutem, a tedy nemá k hlavnímu závazku akcesorickou povahu. Z toho vyplývá, že splnění hlavního závazku je pouze kauzální námitkou zániku zajištěné pohledávky. Na závěr oprávněný také zpochybňuje uplatnění úpravy promlčení v obchodním zákoníku i na směnečné vztahy.
Stěžovatel ve své replice trvá na svých tvrzeních, která uvedl v ústavní stížnosti. K vyjádření odvolacího soudu stěžovatel doplňuje, že odvolací soud rozhodoval diskontinuálně, nepředvídatelně, zcela formalisticky a především se vyhýbal zásadním argumentům stěžovatele. K vyjádření oprávněného stěžovatel doplňuje, že záměrně a účelově izoluje jednotlivé roviny celého sporu a současně se poté snaží tyto roviny konfrontovat s pozitivním právem tak, aby byl stěžovatelův nárok prokázán za neoprávněný. Stěžovatel upozorňuje, že celý spor je nutno od jeho počátku vnímat v jeho obsahovém celku s ohledem na určité obecné principy právní a s ohledem na proporcionalitu ústavních práv jednotlivých účastníků celého sporu.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že k porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny může docházet ze strany obecných soudů mimo jiné formou zjevných interpretačních excesů určité vyšší míry závažnosti - např. výkladem a aplikací právních předpisů, jež nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, resp. jsou výrazem zjevného neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, anebo jsou v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V tomto případě však takové pochybení Ústavní soud neshledal.
Smyslem právní úpravy výkonu rozhodnutí a exekuce je uspokojení věřitele (oprávněného) v případě, kdy dlužník (povinný) odmítá plnit dobrovolně. V takovém případě může věřitel požádat soud či soudního exekutora, aby s pomocí státního donucení tuto pohledávku ve prospěch oprávněného vymohli. Výkon rozhodnutí je existenčně závislý na exekučním titulu, který osvědčuje, že oprávněný má skutečně vůči povinnému pohledávku. V mezičase mezi vydáním exekučního titulu a návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí může dojít ke změně oprávněného, a to buď na základě zákonného předpisu, nebo na základě projevu vůle stávajícího oprávněného a třetí osoby. Pro tento případ občanský soudní řád a exekuční řád stanovují základní předpoklady v ustanovení §256 o. s. ř. a v ustanovení §36 odst. 3 a 4 ex. ř. Podle těchto ustanovení je oprávněný povinen prokázat že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu. Pokud nevyplývá daný převod přímo z právního předpisu, je možné přechod či převod práva prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem. Podle Nejvyššího soudu (usnesení NS ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 461/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura pod č. 10/2005) nelze převod směnky rubopisem považovat za převod přímo z právního předpisu, jak předpokládá ustanovení §36 odst. 4 e. ř. a ustanovení §256 odst. 2 o. s. ř., proto je třeba ve shodě s těmito ustanoveními doložit převod práv a povinností listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem.
Je otázkou, co konkrétně musí oprávněný prokázat, zdali převod práv a povinností ze směnky jakožto hmotněprávního vztahu, nebo převod práv a povinností ze směnečného platebního rozkazu, jímž se zakládá procesněprávní vztah. Právní názor, dle nějž by oprávněný měl za povinnost prokázat převod práv a povinností ze směnky na řad postupní smlouvou, by byl v rozporu s tím, že podle současné nauky ordersměnku nelze převádět postoupením pohledávky, nýbrž k takovému převodu se vyžaduje právě a pouze jen rubopis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. září 2005, sp. zn. 29 Odo 1114/2004, uveřejněného v časopise Soudní rozhledy 10/2007, str. 399). K takovému rozporu ovšem nedojde díky vzájemnému poměru procesněprávních a hmotněprávních vztahů. Procesněprávní vztah, jenž je založen soudním rozhodnutím (např. právě směnečným platebním rozkazem) totiž překlene (nikoliv nahradí či zruší) vztah hmotněprávní tím, že účastníkům řízení zcela jasně a jednoznačně stanoví jejich konkrétní subjektivní práva a povinnosti a dodá jim státní autoritu. Důsledkem toho je, že sice oba dva vztahy navzájem koexistují, ale hmotněprávní vztah se nemůže prosadit v důsledku mocenskoprávní povahy veřejných vztahů.
V předmětném případě je tedy třeba zkoumat, zdali smlouva o převodu práv splňuje zákonné požadavky, aby byla schopná převést práva a povinnosti vyplývající ze směnečného platebního rozkazu. Podle čl. II Smlouvy o převodu práv ze dne 6. 3. 2009 uzavřenou mezi Agrobankou a. s. v likvidaci a mezi oprávněným zastoupeným P. V. na základě plné moci udělené dne 20. 1. 2009 převádí Agrobanka a. s. v likvidaci oprávněnému veškerá práva ze Směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Ostravě dne 11. 10. 2001, čj. 4 Sm 268/2001-12. Podpis P. Č., likvidátora Agrobanky a. s. v likvidaci, byl ověřen dne 2. 3. 2009 notářskou tajemnicí B. K. pověřenou notářkou J. V., a podpis P. V. byl ověřen P. O., zaměstnankyní Úřadu Městské části Praha 7. Tímto byl splněn zákonný předpoklad stanovený ustanovením §36 odst. 4 e. ř. Ústavní soud neshledává, že by smlouva o převodu práv trpěla některou z vad, pro níž by byla absolutně neplatná. Předně Ústavní soud shledává, že je dostatečně srozumitelná a určitá, neboť jejím účelem je, aby mohl oprávněný namísto Agrobanky a. s. vymoci předmětnou pohledávku přiznanou směnečným platebním rozkazem. Právní řád sice nezná smlouvu o převodu práv z exekučního titulu, avšak i zde platí zásada autonomie vůle a zásada vše je dovoleno, co není zakázáno; krom toho možnost převodu práv a povinností předpokládá i ustanovení §36 odst. 4 ex. ř. Je proto legitimním očekáváním stran smlouvy, že tyto práva budou moci převést.
Překážky litispendence (překážka zahájeného řízení) a rei iudicatae (překážka věci pravomocně rozhodnuté) patří mezi negativní podmínky řízení. Pokud se nepodaří jejich existenci odstranit, není možné v řízení se zabývat věcí samou a soud má povinnost řízení zastavit (srov. §103 a §104 o. s. ř.). Smyslem právní úpravy překážky litispendence je, aby současně neprobíhalo více řízení v téže věci, nebo i v jiné věci, týká-li se sice různých žalobců, ale stejného předmětu řízení a téhož žalovaného, pokud není projednání v téže věci v dalším řízení přípustné (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 549 - 554.). Překážka odpadá, skončí-li dřívější řízení, kvůli němuž muselo být řízení později zahájené zastaveno. Pokud skončí původní řízení pravomocným rozhodnutím, vytváří se tím překážka věci pravomocně rozhodnuté, která brání tomu, aby o věci, která byla pravomocně rozhodnutá, bylo znovu rozhodnuto. V případě návrhu o nařízení výkonu rozhodnutí se jedná o překážku litispendence tehdy, "jestliže dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu nařízení výkonu rozhodnutí, byl mezi týmiž účastníky podán k vynucení splnění stejné povinnosti uložené povinnému týmž rozhodnutím (jiným exekučním titulem) další návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. ... Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v řízení o výkon rozhodnutí v první řadě tehdy, domáhá-li se oprávněný nařízení výkonu rozhodnutí, ačkoliv mezi týmiž účastníky bylo o vynucení splnění stejné povinnosti uložené povinnému týmž rozhodnutím nebo jiným titulem již pravomocně rozhodnuto. ... Jestliže soud dřívější návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pravomocně zamítl, přestavuje jeho usnesení překážku věci pravomocně rozhodnuté jen, jestliže byl nový návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podán za stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto." (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. s. 2161.). K tomuto závěru dospěl také Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněné pod č. 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu: "Zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nezakládá bez dalšího překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení o novém návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí podle stejného exekučního titulu." Tyto skutečnosti se uplatní i v rámci řízení exekučního, a to na základě ustanovení §52 odst. 1 exekučního řádu, které upravuje subsidiární použití občanského soudního řádu vůči tomuto předpisu. Z výše řečeného tedy jasně vyplývá, že stěžovatelovi námitky ohledně existence překážky litispendence a rei iudicatae jsou neopodstatněné.
Co se týče námitek promlčení, je důležité říci, že se k nim v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí (popř. exekuce) nepřihlíží, protože smyslem tohoto řízení je ověřit, zdali jsou splněny podmínky pro provádění výkonu řízení (popř. exekuce), tzn. přezkoumávají se podmínky řízení a věcné předpoklady nařízení exekuce.
Orbiter dictum Ústavní soud upozorňuje na judikaturu obecných soudů, podle níž se právo na vyplnění blankosměnky nepromlčuje (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 9 Cmo 274/2004, uveřejněný pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2010, pod číslem 169). Právo ze směnky se promlčuje nezávisle na hlavním závazku a v případě, že toto právo je přiznáno pravomocným soudním rozhodnutím, promlčuje se v desetileté promlčecí lhůtě podle §110 odst. 1 obč. zák., a to dokonce i v případě, kdy směnka zajišťovala obchodněprávní vztah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 20 Cdo 436/2009, uveřejněno pod číslem 103/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Zároveň Nejvyšší soud k povaze zajišťovací směnky zdůraznil, že "i když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro existenci významný a ze směnky nevyplývá. I v případě tzv. zajišťovacích směnek je tak nutno dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek), přičemž okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit. Plněním na zajišťovací směnku tak (na rozdíl od plnění z titulu ručení či zástavního práva) zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky. V situaci, kdy není pochyb o tom, že promlčení směnkou zajištěné pohledávky nemá vliv na její existenci, nelze (při absenci jiného ujednání) považovat námitku promlčení směnkou zajištěné pohledávky za účinnou obranu proti povinnosti směnku zaplatit" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2010, pod číslem 169). Stejně jako nemá směnka akcesorickou povahu, chybí i povaha subsidiární, což znamená, že není třeba nejdříve vymáhat zajištěnou pohledávku a až v případě neplnění vymáhat pohledávku směnečnou.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. října 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu