ECLI:CZ:US:2012:1.US.3557.12.1
sp. zn. I. ÚS 3557/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, ve věci navrhovatelky V. P., zastoupené Mgr. Adamem Zlámalem, advokátem se sídlem Opletalova 1323/15, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2012 č. j. 6 Ads 43/2012-22 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2011 č. j. 6 Ca 367/2008-49, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví označené rozsudky obecných soudů a tvrdila, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Mělo se tak stát tím, jak Městský soud v Praze a následně i Nejvyšší správní soud interpretovaly ustanovení §44 odst. 1 věty šesté zákona č. 95/2004 Sb. Dle jejich výkladu (stručně shrnuto) účelem citovaného ustanovení není chránit ty lékaře, kteří sice podle dosavadních předpisů získali specializaci I. stupně a vykonávali po stanovenou dobu nepřetržitě zdravotnické povolání lékaře, avšak osvědčení České lékařské komory získali až po datu 2. 4. 2004, resp. 17. 4. 2004. Přestože tedy citované ustanovení výslovně neobsahuje nejzazší termín pro vydání osvědčení České lékařské komory, obecné soudy uzavřely, že nelze učinit jiný závěr, než že lékaře, kteří získali osvědčení České lékařské komory po uvedeném datu (2. 4. 2004, resp. 17. 4. 2004) k získání specializované způsobilosti neopravňuje.
Výklad obecných soudů považuje stěžovatelka za nesprávný, přičemž na podporu tohoto svého přesvědčení odkázala i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. července 2012 č. j. 3 Ads 8/2012-25, jehož klíčové teze v ústavní stížnosti rovněž reprodukuje, a v němž je obsažen výklad odlišný, vyznívající (s ohledem na to, že jí osvědčení k výkonu soukromé lékařské praxe v oboru vnitřního lékařství bylo vydáno Českou lékařskou komorou dne 24. června 2006) ve prospěch jí upřednostňované interpretační alternativy. Pro tyto v návrhu podrobně rozvedené důvody stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Z těchto důvodů není ani povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů tomu tak, totiž že by šlo v záležitosti stěžovatelky o interpretační exces, očividně není. Pokud se přiklonily k závěru, který stěžovatelka kritizuje, nutno říci, že jimi učiněná interpretace je logická a konzistentní a nevykračuje z rámce v dané záležitosti aplikovaného relevantního práva. Je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Tento závěr nemohl zvrátit ani odkaz stěžovatelky (co do odlišné interpretační alternativy) na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. července 2012 č. j. 3 Ads 8/2012-25, resp. v něm obsažený opačný výklad shodné právní otázky. Ve vztahu k tomuto rozsudku, jejž nemohl (pro dále uvedené) brát v úvahu, Ústavní soud poznamenává, že s ohledem na to, že je z pohledu časové chronologie pozdější, měl být vydán postupem respektujícím ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jež obsahuje pro Nejvyšší správní soud závazné pravidlo pro přijímání od dosavadní judikatury se lišícího rozhodnutí [srov. kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 613/06 nebo III. ÚS 117/07(dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz)].
V důsledku toho, že Ústavní soud neshledal porušení ústavních práv stěžovatelky, stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu