ECLI:CZ:US:2012:1.US.3558.12.1
sp. zn. I. ÚS 3558/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky QUAIL, spol. s r. o., se sídlem Dolní 1, České Budějovice, zastoupené JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1216/87, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2012, č. j. 7 As 32/2012-44, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 9. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 A 174/2010, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 7. 5. 2010, č. j. 190/510/2010, 14660/ENV/10, bylo změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen "inspekce") ze dne 12. 1. 2010, č. j. ČIŽP/42/IPP/SR01/0904120.009/10/CPF, tak, že stěžovatelce byla uložena pokuta ve výši 100.000 Kč za správní delikt podle §37 odst. 2 ve spojení s §37 odst. 4 písm. b) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o integrované prevenci"). Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí napadla stěžovatelka žalobou, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2011, č. j. 10 A 174/2010 - 87, zamítnuta. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud i Městský soud v Praze při svém rozhodování zcela přehlížejí výslovné znění zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státní kontrole"), jehož §12 odst. 2 písm. a) ukládá kontrolním pracovníkům povinnost předložit kontrolované osobě pověření k provedení kontroly, když oba uvedené obecné soudy tuto povinnost bagatelizují, a její nesplnění považují za formální pochybení, které nemá žádný vliv na posouzení zákonnosti zahájení kontroly. Na straně druhé však obecné soudy dovodily, že jednání stěžovatelky, které je formálně v rozporu se zákonem, má být předmětem správního trestání. Stěžovatelka dále namítá, že nebylo vyhověno návrhu na provedení výslechu dotčených kontrolních pracovníků, aniž by tento postup byl ze strany správních orgánů řádně odůvodněn, a to přesto, že stěžovatelka tento návrh na provedení důkazu řádně uplatnila. Nejvyšší správní soud se také nijak nevypořádal s tvrzením stěžovatelky, že inspekce si na základě poznatků zjištěných z výsledků šetření provedeného TZÚ nepochybně opatřovala další podklady pro vydání rozhodnutí v předmětné správní věci. Stěžovatelka setrvává na svém stanovisku, že posuzované jednání není správním deliktem, a tudíž za ně nelze stěžovatelce uložit sankci v podobě pokuty. Stěžovatelka dodává, že jí byl s účinností od 15. 7. 2009 povolen způsob úpravy předmětného odpadu kat. č. 200201 metodami biodegradace i stabilizace, a tedy postup, kdy je tento odpad upravován metodou, která do té doby nebyla příslušným správním orgánem aprobována, je od té doby přípustný. Stěžovatelku proto nelze trestat za tvrzený správní delikt spočívající v tom, že v době předcházející vydání souhlasu KÚJK se změnou provozního řádu upravovala předmětný odpad za použití metody, jejíž uplatnění jí v té době nebylo "dovoleno". Podstatné bylo podle stěžovatelky právě to, že jednání, které v určité době nebylo dovolené, bylo následně dovoleno, aniž by došlo k jakékoli změně okolností, za nichž byla tato dovolenost posuzována. Dle názoru stěžovatelky měla být v daném případě přiměřeně uplatněna zásada vyjádřená v §7 odst. 1 zákona o přestupcích, která je odrazem zásady zakotvené v čl. 40 odst. 6 Listiny, podle které se odpovědnost za přestupek posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Námitkou stěžovatelky týkající se výkladu §12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole, který ukládá kontrolním pracovníkům povinnost předložit kontrolované osobě pověření k provedení kontroly, se Nejvyšší správní soud obsáhle zabýval v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, a to včetně konstatování své relevantní judikatury. Nejvyšší správní soud přitom upozornil, že stěžovatelka při kontrole s kontrolními pracovníky, kteří se prokázali služebními průkazy, jednala jako s osobami pověřenými k provedení kontroly, směrem k jejich kontrolnímu oprávnění ničeho nenamítala a vyhověla jejich žádosti o vstup do dotčených nemovitostí, o poskytnutí součinnosti, předložení dokladů a poskytnutí vysvětlení. Případné pochybení spočívající v nepředložení pověření ke kontrolní činnosti za této situace nemohlo mít žádný vliv na zákonnost zahájené kontroly a na žalobou napadené rozhodnutí. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se všemi námitkami stěžovatelky (včetně námitky podpisu protokolu kontrolními pracovníky) vypořádalo způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl. Konkrétně Ústavní soud upozorňuje na tu část odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve které Nejvyšší správní soud konstatuje, že v žalobě stěžovatelka namítala pouze řadu procesních pochybení správních orgánů, neuvedla však, a nečiní tak ani v kasační stížnosti, že by některé konkrétní skutkové zjištění zachycené v protokole o kontrole neodpovídalo skutečnosti, tedy že by obsah protokolu byl věcně nesprávný co do popsaných skutkových okolností. Za těchto okolností správní orgán postupoval dle názoru Nejvyššího správního soudu správně, když nevyhověl návrhu na provedení důkazu svědeckými výpověďmi osob zúčastněných na kontrole.
Pokud stěžovatelka namítá porušení zásady rovnosti, neboť jejímu formálnímu pochybení byla obecnými soudy přičítána větší váha než pochybením správního orgánu, není tato její námitka s ohledem na skutečnost, že při úvaze o naplnění skutkové podstaty správního deliktu nelze přihlížet k případným procesním pochybením kontrolního orgánu, za relevantní. Ústavní soud nemohl taktéž přihlédnout k námitce stěžovatelky, že inspekce si na základě poznatků zjištěných z výsledků šetření provedeného TZÚ nepochybně opatřovala další podklady pro vydání rozhodnutí v předmětné správní věci, neboť stěžovatelka blíže nekonkretizovala, o jaké důkazní prostředky se mělo jednat, ani neuvedla, jaká "určitá část skutečností, která vyšla najevo v průběhu řízení", podle jejího názoru v řízení absentovala.
Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí taktéž vypořádal s námitkou stěžovatelky týkající se naplnění materiální stránky správního deliktu (kterou shledal v jednak v zájmu na obecné dodržování administrativního pořádku na úseku integrované prevence a jednak v zájmu společnosti na dosažení vysoké úrovně ochrany životního prostředí a omezení znečištění) a s námitkou retroaktivity, kdy vysvětlil stěžovatelce, že pozdější změnou závazných podmínek integrovaného povolení nedošlo k žádné změně právní úpravy (normativních právních aktů), a tato změna proto neměla žádný vliv na "trestnost" jednání stěžovatelky spáchaného před právní mocí této změny. Také tyto závěry Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladné. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že se necítí být povolán k přezkoumání skutečnosti, zda samotné porušení administrativního pořádku na úseku integrované prevence naplňuje materiální stránku správních deliktů upravených zákonem o integrované prevenci, nýbrž z hlediska ústavněprávního přezkumu postačí, zda je tento závěr Nejvyššího správního soudu dostatečným způsobem odůvodněn, jak tomu bylo (byť se stěžovatelka domnívá o opaku) v nyní projednávané věci.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu