ECLI:CZ:US:2012:1.US.3582.12.1
sp. zn. I. ÚS 3582/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného Prof. JUDr. Janem Křížem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 13, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 4 C 48/2006 ze dne 23. dubna 2009, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 62 Co 512/2009 ze dne 21. září 2011 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1106/2012 ze dne 11. července 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně, jimiž bylo v řízení o určení vlastnictví ke v žalobě označeným nemovitostem (užívaným velvyslanectvím státu Kuvajt) vyhověno žalobě Diplomatického servisu se sídlem v Praze (na jehož straně jako vedlejší účastník vystupovala Česká republika), směřující proti žalovanému stěžovateli, a určeno, že vlastníkem označených nemovitostí je Česká republika. Stěžovatel dále napadá i shora označené rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo stěžovatelem podané dovolání proti rozhodnutí soudu II. stupně jako nepřípustné odmítnuto.
Proti těmto rozhodnutím směřuje formálně bezvadná ústavní stížnost, v níž stěžovatel obsáhle oponuje závěru obecných soudů a jejich výkladu v rozhodnutích aplikovaného ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., konkrétně výkladu jedné z jeho podmínek přechodu vlastnictví na obce (podmínky vlastnictví nemovitosti Českou republikou k rozhodnému datu), jejíž vlastní interpretaci ve stížnosti také s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává. V poměru k odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu pak zdůrazňuje své v řízení předkládané právní stanovisko, jež se opíralo o jím citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a odůvodňovalo tak podle něj jeho legitimní očekávání, že jeho dovolání bude vyhověno, případně bude posouzeno meritorně. Namísto toho dovolací soud rozhodl o odmítnutí dovolání na základě podle stěžovatele zcela překvapivé argumentace hmotněprávního charakteru a to konkrétně na základě právního závěru o nutnosti aplikace ustanovení §12 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. per an alogiam ve vztahu k ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. Dle názoru stěžovatele je takové rozhodnutí dovolacího soudu objektivně překvapivé a unikátní v tom, že se doposud nikdy ani nevyskytlo v judikatuře českých soudů, včetně Nejvyššího soudu. Takový postup, kdy z hlediska právního náhledu na aplikaci podmínek §2a zákona č. 172/1991 Sb. se dovolací soud na jedné straně ztotožní s argumentací stěžovatele, pokud jde o rozhodné datum pro aplikaci uvedeného ustanovení, tj. datum 1. 7. 2010, a na druhé straně dovolání odmítne jako nepřípustné z důvodu zcela neočekávané argumentace analogickou aplikací vybrané normy z oblasti zákonné úpravy mimosoudních rehabilitací, zcela zjevně odporuje principu předvídatelnosti soudního rozhodování. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ustáleně judikuje, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v projednávané věci zjištěn nebyl.
Obecné soudy se dané věci náležitě věnovaly a na základě zjištěného skutkového stavu, jenž Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vedoucí je k závěru o tom, že do vlastnictví stěžovatele předmětné nemovitosti na základě ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. nepřešly. Jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, jakož i z odůvodnění v dané věci dříve - z podnětu dovolání protistrany - vydaného kasačního rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 4080/2010 ze dne 11. 11. 2010, byla v napadených rozhodnutích soudu I. a II. stupně zvolena jedna ze dvou variant výkladu uvedeného ustanovení, totiž varianta vycházející z původního záměru zákonodárce restituovat obcím ke dni účinnosti uvedeného zákona jen ty nemovitosti, jež byly k tomuto dni v majetku České republiky, nikoliv však v majetku ČSFR. Na interpretační variantu zastávanou stěžovatelem, považující ustanovení §2a, vložené do uvedeného zákona novelou č. 114/2000 Sb., za samostatnou skutkovou podstatu, obecné soudy nepřistoupily. Odvolací soud tak učinil, když vycházel z právního názoru dovolacího soudu v jeho kasačním rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud - i když připustil, že podle konkrétních okolností různých případů může v úvahu přicházet i druhá interpretační varianta zastávaná stěžovatelem - dal v této konkrétní věci přednost interpretační variantě prvé, a to mimo jiné proto, že minimalizuje nebezpečí rušivých zásahů do kvantitou nikoliv nepodstatného dílu majetku České republiky, který byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům s tím, že akcent na plynutí času, na nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem a tedy na zachování právní jistoty dosavadního vlastníka (jakož i správce, nájemce apod.) je významným kritériem pro rozhodnutí v těchto případech. Z důvodů dále rozvedených také zdůraznil, že v konkrétních věcech je třeba dát průchod individuální spravedlnosti a nelpět na rigidních aplikačních a interpretačních šablonách. Uvedený názor dovolacího soudu Ústavní soud sdílí a napadená rozhodnutí soudů I. a II. stupně proto za protiústavní nepovažuje. Za takové pak nepovažuje ani konečné rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítnuto, a kterému stěžovatel v podstatě vytýká jeho nepředvídatelnost. I toto napadené rozhodnutí totiž třeba hodnotit v kontextu s předcházejícím kasačním rozhodnutím dovolacího soudu v této věci, v němž dovolací soud v návaznosti na své již shora reprodukované důvody také poznamenal, že z hlediska činnosti žalobce -Diplomatického servisu se dá předpokládat, že tento provádí pro stát správu nemovitostí, vedoucí k jejich využívání zahraničními zastupitelskými misemi, a je proto přirozenější, aby byly konkrétní právní formy užívání nemovitostí realizovány v rámci vztahu stát (organizace pověřená správou) - diplomatická mise, než město - diplomatická mise. S ohledem na tímto způsobem dovolacím soudem již dříve naznačený směr v posouzení dané konkrétní věci pak lze stěží napadené odmítavé rozhodnutí dovolacího soudu, byť i nyní již konkrétně argumentovalo analogickým užitím ustanovení §12 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, hodnotit jako pro stěžovatele nepředvídatelné.
Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto byla stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu