ECLI:CZ:US:2012:1.US.3589.11.1
sp. zn. I. ÚS 3589/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Masná 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2011, č. j. 2 Aps 4/2011-123, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2011, č. j. 22 A 41/2010-34, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále článek 1 a článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle kterého státní moc lze uplatňovat jen v mezích a případech stanovených zákonem. Stěžovatel posléze doplnil kvalifikovaně podanou ústavní stížnost svým vlastním obsáhlým podáním, v němž citoval řadu ustanovení právních předpisů vztahujících se k průkazům totožnosti a evidenčním registrům, které opatřil svým výkladem. Podrobně též rozvedl anabázi, kterou kvůli problému s rodným číslem prodělal, a to včetně s tím souvisejících řízení, které dosud vedl před Ústavním soudem.
Stěžovatel spatřuje pochybení Krajského soudu v Ostravě (dále také jen "krajský soud") ve skutečnosti, že se soud opakovaně odmítl zabývat porušením jeho práv a žalobu zamítl, aniž hlouběji zkoumal v řízení předložené důkazy. V otázce nesprávného uvádění tvaru rodného čísla stěžovatele tak krajský soud neshledal nezákonnost a došel k nesprávnému závěru, že postupem Katastrálního úřadu v Ostravě stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech. Stěžovatel také namítá, že krajský soud své rozhodnutí opřel výhradně o judikaturu Nejvyššího správního soudu, aniž by jakkoli sám uvedl svůj názor na věc. V této souvislosti stěžovatel vyslovuje svůj nesouhlas se závěry vyplývajícími z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 4 As 4/2008-95, a z usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 888/09, dle kterých údaje vedené v centrálním registru obyvatel mají výlučnou informační hodnotu a mají tedy přednost i před matričními listinami. Stěžovatel má za to, že se jedná pouze o názory soudů, nikoli závazná ustanovení. Nejvyšší správní soud pak zamítnul kasační stížnost stěžovatele rozsudkem, v jehož odůvodnění se dle stěžovatele nedostatečně vypořádal s námitkami uvedenými v kasační stížnosti, respektive na několika místech přisvědčil námitkám stěžovatele, aniž by se to promítlo do výsledného rozhodnutí. Stěžovatel uzavírá, že neustále dochází ke zneužívání státní moci vůči jeho osobě ignorací zákonných předpisů, které jasně prokazují, že nikdy ke změně jeho rodného čísla ve tvaru XXXXXX/XXX nedošlo, a ani dojít nemohlo.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Katastrálnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava (dále "žalovaný") byl dne 10. 3. 2010 doručen návrh na vklad vlastnického práva na základě smlouvy o převodu vlastnictví blíže specifikované bytové jednotky, uzavřené mezi Stavebním bytovým družstvem Poruba (převodce) a manželi J. T. a J. T. (nabyvatelé). Žalovaný usnesením ze dne 11. 3. 2010 přerušil řízení o povolení vkladu vlastnického práva z důvodu, že účastníci řízení nebyli označeni v souladu s ustanovením §4 odst. 3 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, konkrétně, že J. T. je v návrhu na vklad, přiložených listinách a úředním ověření podpisu, označen rodným číslem XXXXXX/XXX, zatímco v informačním systému evidence obyvatel je označen rodným číslem XXXXXX/XXY. Účastníci řízení (nabyvatelé i převodce) byli zároveň vyzváni, aby do 30 dnů ode dne doručení usnesení odstranili tento nedostatek návrhu na vklad vlastnického práva. Stavební bytové družstvo Poruba dne 17. 3. 2010 doplnilo návrh tak, že požádalo o odstranění chyby v psaní spočívající v uvedení nesprávného rodného čísla stěžovatele. Žalovaný dne 19. 3. 2010 rozhodl o návrhu na vklad a vklad provedl s tím, že v listu vlastnictví byl stěžovatel zapsán pod identifikátorem (rodným číslem) s koncovkou ve tvaru XXY. Stěžovatel dne 7. 5. 2010 žalovaného požádal prostřednictvím své právní zástupkyně o postup podle ustanovení §8 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), a dne 10. 5. 2010 podal žalovanému stížnost na postup správního orgánu. Žalovaný (Kancelář úřadu) na tyto žádosti reagoval dopisem ze dne 15. 6. 2010, v němž shrnul výsledky vlastního šetření provedeného na základě stížnosti stěžovatele. Stěžovatel následně podal dne 12. 5. 2010 žalobu na ochranu před nezákonným zásahem ze strany žalovaného ke Krajskému soudu v Ostravě. Tento nezákonný zásah spatřoval v tom, že v řízení o povolení vkladu vlastnického práva žalovaný stěžovatele donutil používat koncovku rodného čísla ve tvaru XXY, a domáhal se toho, aby žalovaný obnovil stav před zásahem do jeho práv a vrátil údaj rodného čísla stěžovatele v původní stav, tj. s uvedením koncovky XXX. Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že nedošlo ke splnění všech podmínek pro poskytnutí soudní ochrany ve smyslu ustanovení §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). K tomu krajský soud odkázal na předcházející judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 21. 1. 2009, č. j. 4 As 4/2008 - 95, publ. pod č. 1819/2009 Sb. NSS. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovateli vyložil, že předmětem přezkumu byl v dané věci nezákonný zásah podle §82 a násl. s. ř. s., nikoli rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. Nejvyšší správní soud tedy zkoumal, zda jednání žalovaného, proti němuž se stěžovatel brání, lze považovat za nezákonný zásah, tj. zda v daném případě došlo k naplnění všech zákonných podmínek pro poskytnutí soudní ochrany před takovým zásahem. Stejně jako krajský soud, i Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k naplnění podmínky nezákonnosti a podmínky zkrácení na právech stěžovatele jednáním žalovaného. Nedošlo však ani k přímému zkrácení na právech stěžovatele, neboť není-li stěžovatel na svých právech zkrácen vůbec, nebude se jednat ani o zkrácení přímé. Žalovaný tedy nejedná v rozporu se zákonem, pokud osobu stěžovatele v katastru nemovitostí vede pod rodným číslem ve tvaru s koncovkou XXY, ani tímto jednáním přímo nezasahuje do jeho práv. Nejvyšší správní soud při svých závěrech vycházel z ustanovení §6a odst. 3 písm. b) katastrálního zákona, podle kterého Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky poskytuje orgánům zeměměřickým a katastrálním pro výkon působnosti podle tohoto zákona mj. údaje z agendového informačního systému evidence obyvatel. Podle §6a odst. 5 písm. d) tohoto zákona patří mezi tyto údaje i rodné číslo. Podle ustanovení §13c odst. 1 písm. a) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (dále jen zákon o evidenci obyvatel), lze rodná čísla využívat, jde-li o činnost ministerstev, jiných správních úřadů, orgánů pověřených výkonem státní správy, soudů, vyplývající z jejich zákonem stanovené působnosti, nebo notářů pro potřebu vedení Centrální evidence závětí. Nelze tedy pochybovat o tom, že žalovaný byl oprávněn zjistit a pro účely řízení o povolení vkladu vlastnického práva využít rodné číslo, pod nímž je stěžovatel veden v registru. Pokud tedy žalovaný, v souladu s informací zjištěnou dálkovým přístupem z registru, zapsal stěžovateli vlastnické právo do katastru nemovitostí s rodným číslem ve tvaru s koncovkou XXY, jednal v souladu se zákonem. V této souvislosti poukázal Nejvyšší správní soud na svůj rozsudek rozsudku ze dne 27. 10. 2010, č. j. 4 Aps 1/2010 - 113, ve kterém uvedl, že katastrální úřad není oprávněn určovat rodná čísla osob zapsaných v katastru nemovitostí, je nucen pouze přebírat, resp. sjednocovat s informačním systémem evidence obyvatel, jehož správcem je podle §3 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel Ministerstvo vnitra. Stěžovatel přitom může využít zákonných postupů, které pro případy nejasností ohledně již přidělených rodných čísel zákon o evidenci obyvatel předvídá v ustanovení §17b (ověřování rodného čísla) či §17c (osvědčování rodného čísla).
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení katastrálního zákona a zákona o evidenci obyvatel byly provedeny správními orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Krajský soud v Ostravě jeho žalobu zamítnul, aniž hlouběji zkoumal v řízení jím předložené důkazy, není z obsahu ústavní stížnosti zřejmé, které konkrétní důkazy má stěžovatel na mysli. Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu však vyplývá, že osobní doklady, které stěžovatel v řízení před krajským soudem předložil, měly doložit, že obsahují rodné číslo stěžovatele ve tvaru s koncovkou XXX. Tato skutečnost však sporná nebyla, jak konstatoval krajský soud v narativní části odůvodnění. Závěr Nejvyššího správního soudu, že v tomto smyslu netrpí napadený rozsudek krajského soudu vadou nepřezkoumatelnosti, tak nelze považovat za vybočující z mezí ústavnosti.
To platí i pro související námitku stěžovatele, že krajský soud své rozhodnutí opřel výhradně o judikaturu Nejvyššího správního soudu, aniž by jakkoli sám uvedl svůj názor na věc. Jak vysvětlil Nejvyšší správní soud stěžovateli v odůvodnění svého napadeného rozsudku, judikatura Nejvyššího správního soudu je pro správní soudy prvního stupně významným vodítkem pro rozhodovací činnosti, byť nepředstavuje nepřekonatelnou bariéru pro uplatnění odlišného názoru. Ústavní soud proto ve skutečnosti, že se krajský soud při svých právních závěrech (jak je zcela běžné) opíral o konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, když "neshledal žádné právní ani skutkové důvody, pro které by se měl od závěrů učiněných NSS v citovaném rozsudku odchýlit", nespatřuje pochybení soudu prvního stupně v rovině podústavního práva, tím spíše pak v rovině práva ústavního.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje svůj nesouhlas se závěry vyplývajícími z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 4 As 4/2008, a z usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 888/09, dle kterých údaje vedené v centrálním registru obyvatel mají výlučnou informační hodnotu a mají tedy přednost i před matričními listinami. Ústavní soud se s tímto názorem stěžovatele neztotožňuje a ohledně otázky výlučné informační hodnoty centrálního registru obyvatel poukazuje, jak již učinil Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku, na §13b odst. 5 zákona o evidenci obyvatel, podle kterého platí, že "Rodná čísla (...) jsou v registru vedena jako neukončený, nepřetržitě funkčně přístupný přehled dat s výlučnou informační hodnotou, vzájemně si vytvářející uživatelskou podporu pro správné přidělování rodných čísel, k provádění změn rodných čísel, k ověřování přidělených rodných čísel a odstraňování zjištěných nedostatků v chybně přidělených rodných číslech".
Ústavní soud také nemohl přisvědčit námitce stěžovatele, že Nejvyšší správní soud zcela pominul jeho podnět, kterým doplnil kasační stížnost, a pouze k uvedeným citacím stěžovatele z právních předpisů uvádí, že "podle stěžovatele dokazují přednostní váhu veřejných listin před údaji vedenými v registru". Jak totiž Ústavní soud zjistil z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ten v bodech 13 a 14 konstatuje obsah doplnění stěžovatele ze dne 28. 6. 2011, do právní argumentace Nejvyššího správního soudu se pak předmětné doplnění promítá např. v bodech 22, 23, 34, 42 a 44 rozsudku. Jak již přitom konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (dostupném stejně jako další citované nálezy na http://nalus.usoud.cz), není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná", jak tomu bylo u v nyní projednávané věci.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se skutečnosti, že žalovaný informaci o tvaru rodného čísla stěžovatele nepřevzal z registru, nýbrž na základě sdělení jiného účastníka řízení, z protokolu o ústním jednání konaném před Krajským soudem v Ostravě dne 18. 5. 2011 (č. l. 28 - 29) skutečně vyplývá, že taková námitka byla zástupcem stěžovatele vznesena. Z tohoto pohledu je tedy tvrzení Nejvyššího správního soudu, že stěžovatel uplatnil tuto námitku poprvé až v kasační stížnosti, nepřesné. Nejvyšší správní soud však v této souvislosti odkázal na odůvodnění krajského soudu (str. 5 rozsudku) k námitce obdobného charakteru, taktéž směřující proti procesnímu postupu žalovaného a uvedl, že ačkoli je ochrana před nezákonným zásahem správního orgánu výslovně omezena na jiné úkony správního orgánu než rozhodnutí, zpravidla obsahově nedopadá na jednotlivé úkony správního orgánu uskutečněné v průběhu správního řízení. Vzhledem k této skutečnosti nepovažuje Ústavní soud výše uvedené pochybení Nejvyššího správního soudu za tak dosahující intenzity, která by způsobila zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že, jak již bylo uvedeno výše, není jeho úkolem zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud shodně jako již např. ve svém usnesení ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2861/09, uvádí, že se k podstatě stěžovatelova problému s koncovkou jeho rodného čísla (v souvislosti s vydáním cestovního pasu) vyjádřil v usnesení ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. II. ÚS 888/09, jímž shledal ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Ostravy o zastavení správního řízení ve věci vydání cestovního pasu a proti následujícím potvrzujícím rozhodnutím odvolacího správního orgánu a soudů ve správním soudnictví, jako zjevně neopodstatněnou. V tomto usnesení Ústavní soud mj. konstatoval, že jediná výchozí databáze rodných čísel s výlučnou informační hodnotou se nachází u Ministerstva vnitra jako kompetentního orgánu. Údaj o rodném čísle stěžovatele, získaný z jeho informačního systému vedeného podle zákona o evidenci obyvatel byl po právu upřednostněn před tvrzením stěžovatele, byť se opíralo o zápis v jeho rodném listu; ten byl navíc, jak bylo v řízení zjištěno a vysvětleno, důsledkem přepisové chyby.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Vojen Gűttler, v.r.
předseda senátu