ECLI:CZ:US:2012:1.US.359.12.1
sp. zn. I. ÚS 359/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 21. března 2012 v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky A. D., zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 67 Nc 2781/2009 ze dne 16. prosince 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, a porušení práva vlastnického, v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu a domáhá se jeho zrušení.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojeného napadeného rozhodnutí, podal Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s., v jednom dni 5 samostatných návrhů na výkon rozhodnutí proti povinné stěžovatelce k exekutoru JUDr. Juraji Podkonickému na základě pravomocných exekučních titulů z roku 2003 a v dalších dvou následujících měsících pak k témuž exekutorovi další dva návrhy na výkon rozhodnutí, přičemž právním důvodem pravomocně přiznaných pohledávek bylo vždy stěžovatelkou neuhrazené jízdné a přirážka v pražské MDH. Tato ke dni 6. 12. 2011 vymáhané pohledávky splnila ve třech případech a v poměru ke zbývajícím čtyřem uvedeného dne podala návrh na spojení věcí dle §112 o. s. ř. Tento její návrh na sloučení věcí projednávaných u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 Nc 2781/2009, 66 Nc 2672/2009, 68 Nc 2914/2009 a 66 Nc 3852/2009 ke společnému řízení jmenovaný soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl, přičemž své rozhodnutí s odkazem na ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. neodůvodnil.
Proti tomuto usnesení obecného soudu podává stěžovatelka obsáhlou ústavní stížnost, v níž, s poukazem na judikaturu Ústavního soudu - nálezy sp. zn. I. ÚS 2930/09, II. ÚS 2780/10, II. ÚS 2013/10, IV. ÚS 247/11 a IV. ÚS 1881/11 a názory v uvedených rozhodnutích Ústavním soudem zaujaté, napadeným rozhodnutím nerespektované a poskytující tak ochranu šikanóznímu výkonu práva ze strany dopravního podniku, tvrdí porušení shora označených základních práv a vzhledem ke způsobu - ve stížnosti rovněž podrobně popsanému, jakým dopravní podnik uplatňuje svá práva v typově obdobných věcech, dovozuje také prioritu a přijatelnost své ústavní stížnosti.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Senát posuzující tuto věc názory vyjádřené Ústavním soudem k problematice spojování věcí dopravních podniků proti týmž žalovaným, resp. povinným v typově stejných věcech již v dřívější, stěžovatelkou citované judikatuře, zcela sdílí, nelze však podle něj pomíjet, že stěžovatelkou citovaná rozhodnutí byla vydávána v řízeních, kdy ústavní stížností byla napadána vesměs již rozhodnutí, týkající se přiznaných nákladů exekučního řízení. Ústavní stížností byly napadány exekuční příkazy k úhradě nákladů exekuce na rozdíl od nyní posuzované ústavní stížnosti brojící "pouze" proti procesnímu usnesení exekučního soudu, jímž nebylo vyhověno návrhu na spojení věcí téhož dlužníka, resp. povinného. Jakkoli pak má Ústavní soud i v této věci za to, že nic nebránilo a zásada hospodárnosti řízení tomu jistě velela, aby návrhu stěžovatelky na spojení věcí ke společnému projednání bylo vyhověno, přece jen je toho názoru, že tomuto návrhu nevyhovující procesní rozhodnutí samotné, jež má jen povahu usnesení upravujícího vedení řízení, jímž soud ani není vázán a jímž řízení nekončí, navíc ve věci, kterou sama stěžovatelka považuje za bagatelní, není způsobilé zasáhnout do shora označených základních práv stěžovatelky, a to také s přihlédnutím k tomu, že ani nelze předem vyloučit, že příslušný exekutor, případně následně soud nebude při vyčíslování nákladů řízení a rozhodování o nich v předmětných věcech respektovat shora označené nálezy Ústavního soudu a řídit se tam uvedenými úvahami, vztahujícími se k proporcionalitě přiznávaných nákladů řízení k výši vymáhaných pohledávek a k účelnosti vynakládaných nákladů řízení ze strany oprávněného.
Z uvedených důvodů a za stavu, kdy stěžovatelce nelze přisvědčit ani v její výhradě o zásahu do práva na zákonného soudce, jímž podle ní je ten soudce, kterému byla přidělena prvá z věcí navržených ke spojení, přisvědčit nelze, neboť nic takového z procesních pravidel zákonného soudce určujících neplyne, byla její ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2012
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu