ECLI:CZ:US:2012:1.US.3595.12.1
sp. zn. I. ÚS 3595/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, ve věci navrhovatelů 1) K. B. a 2) P. W., zastoupených JUDr. Ivou Duchoňovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Bělohorská 35, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 2012 č. j. 32 Cdo 2265/2010-131, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2010 č. j. 19 Co 544/2009-109 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. září 2009 č. j. 11 C 3/2008-87, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelé se domáhali zrušení výše citovaných rozhodnutí, jež dle nich představují zásah do jejich práv na spravedlivý proces. Uvedli, že podali žalobu na náhradu škody ve výši 812 325 158,- Kč, která jim vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované, spočívajícím v neposkytnutí sjednaného úvěru a v porušení prevenční povinnosti podle §415 občanského zákoníku. Soud I. stupně žalobu zamítl s tím, že není důvodná, že účastníci projevili vůli uzavřít úvěrovou smlouvu v písemné podobě, k takové však nedošlo, a proto nemohlo ani dojít ke vzniku škody v důsledku neposkytnutí úvěru. Odvolací soud uvedený rozsudek potvrdil, když došel ke shodnému závěru, že smlouva o poskytnutí úvěru uzavřena nebyla a dále konstatoval, že relevantním důvodem pro ukončení jednání bylo rozhodnutí úvěrového výboru žalované o tom, že úvěr poskytnut nebude. Nejvyšší soud, který rozhodoval opakovaně, dovolání odmítl, přičemž podle jejich přesvědčení se od původního rozhodnutí a svého stanoviska o nezbytnosti a rozsahu dokazování odchýlil - soudy obou stupňů v novém řízení žádné další důkazy neprovedly, rozhodly stejně, Nejvyšší soud dovolání odmítl na základě zcela totožného dokazování. Pro uvedené se rozhodnutími soudů cítí dotčeni v právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelé v návrhu dovolávají, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud, přestože dovolání žalobců uplatněné pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci [podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu] opodstatněně shledal jako nepřípustné, v odůvodnění svého usnesení s poukazem na důkazy a na základě nich učiněné právní závěry odvolacího soudu mj. přiléhavě vyložil skutečnosti, pro něž byla žaloba o náhradu škody proti označené bance (u které žalobci neúspěšně žádali o úvěr ve výši 500 000 000 Kč) zamítnuta důvodně. Konstatoval, že uzavření smlouvy o poskytnutí úvěru nezbytně předcházelo zkoumání solventnosti žadatele o úvěr, návratnosti poskytnutých prostředků a možnosti jejich zajištění a teprve na základě zhodnocení uvedených zjištění a tedy zhodnocení bonity klienta pak úvěrový výbor banky, jako její vnitřní orgán, byl oprávněn rozhodnout o schválení či neschválení předmětného úvěrového záměru - tato nezbytnost a podmínka pro možnost uzavření smlouvy byla žalobcům předem známa, v souladu s uvedenou znalostí pak měli postupovat ve svém jednání a nevystavovat se možnému podnikatelskému neúspěchu (případně vzniku škody), pokud k uzavření smlouvy o úvěru nedojde. Proto, došlo-li na straně žalobců ke vzniku škody, pak tato nebyla zaviněna žalovanou bankou, která s nimi neuzavřela smlouvu o poskytnutí požadovaného úvěru a která jim tedy úvěr neposkytla. Na obsah citovaného usnesení dovolacího soudu i na vyčerpávající odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, jehož výrokem bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně o zamítnutí žaloby stěžovatelů na náhradu škody v částce 812 325 158 Kč, lze v dalším odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 7. listopadu 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu