ECLI:CZ:US:2012:1.US.363.11.1
sp. zn. I. ÚS 363/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. K., zastoupeného JUDr. Milanem Klímou, advokátem se sídlem Praha 10, Sámova 4/220, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2010, čj. 8 Ans 5/2009 - 113, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009, čj. 7 Ca 140/2008 - 82, a usnesení Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, ze dne 17. 3. 2008, čj. S-MHMP 86318/2008/OST/D1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými měla být porušena jeho základní práva zaručená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
V ústavní stížnosti obsáhle zrekapituloval jednotlivé fáze řízení, které proběhlo u správních orgánů a správních soudů, v jehož rámci se domáhal ochrany před "protiústavním postupem Úřadu městské části Praha 1 a Magistrátu hlavního města Prahy", spočívajícím ve vydání "nezákonného stavebního povolení" pro přestavbu domu sousedícího s pozemkem, jehož je spoluvlastníkem, na hotel, aniž by s ním bylo jednáno jako s účastníkem řízení. Stěžovatel odkázal na řadu nálezů Ústavního soudu, s tím, že postup soudů v jeho věci nese rysy svévole, jejich zjištění vylučují možnost právní obrany a jsou prosta elementární logiky. Tím byly popřeny zásady demokratického právního státu, zásada "enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí" a bylo tak zasaženo do jeho základních práv.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je spoluvlastníkem parcely a vlastníkem bytu v domě na této parcele postaveného, v katastrálním území Praha - Staré město. Ten sousedí s domem, u kterého stavební úřad povolil úpravu na hotel. Stavební úřad se stěžovatelem nejednal, ten proto dne 28. 11. 2007 oznámil stavebnímu úřadu své účastenství ve stavebním řízení a později, dne 10. 12. 2007, podal odvolání proti rozhodnutí o umístění stavby a proti stavebnímu povolení. Poté, dne 30. 1. 2008, navrhl, aby stavební úřad vydal předběžné opatření, kterým by stavebníkovi zakázal provádění bouracích a stavebních prací v okruhu 7 metrů od jeho nemovitosti. Téhož dne podal i návrh na zrušení stavebního povolení podle §102 odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb. Stavební úřad mu sdělením ze dne 5. února 2008 oznámil, že stavební řízení nevede, proto nemůže o předběžném opatření rozhodnout.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze stěžovatel navrhl zrušení usnesení stavebního odboru Magistrátu hl. m. Prahy, čj. S-MHMP 86318/2008/OST/Dl, ze dne 17. 3. 2008, kterým nevyhověl jeho návrhu na realizaci opatření proti nečinnosti odboru výstavby Úřadu městské části Praha 1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009, čj. 7 Ca 140/2008 - 82, byla jeho správní žaloba zamítnuta. Kasační stížnost stěžovatele byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2010, čj. 8 Ans 5/2009 - 113, zamítnuta.
III.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížností zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutím ve věci učiněným vytýká "interpretační automatismus" při posouzení otázky, zda sdělení stavebního úřadu je rozhodnutím podle §65 s. ř. s. Nejvyššímu správnímu soudu pak vytkl, že se vyhnul některým z jeho námitek obsažených v kasační stížnosti.
Ústavní soud tedy posuzoval, zda obecnými soudy podaný výklad §65 s. ř. s. nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, v níž mu je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Takovou skutečnost však ve zkoumané věci neshledal.
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti. Za rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení lze proto považovat pouze takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. stanoví, že ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu, jež nejsou rozhodnutími. Na tom nic nemění skutečnost, že z formálního hlediska sice rozhodnutími jsou, ale nejsou takovými rozhodnutími, která zakládají žalobní legitimaci podle §65 odst. 1 s. ř. s.
Pokud stěžovatel požadoval vydání předběžného opatření, tj. rozhodnutí, které není rozhodnutím ve věci samé ani osvědčením, nemohl se úspěšně domoci, aby správní orgán druhého stupně uložil stavebnímu úřadu povinnost rozhodnout o jeho návrhu, neboť ochrana proti nečinnosti se podle správního řádu vztahuje pouze na rozhodnutí ve věci samé a na osvědčení. Rozhodnutí podle §80 odst. 6 s. ř. s. je dozorčím prostředkem procesní povahy, nenaplňujícím podmínky stanovené v §65 s. ř. s., neboť se jím nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují práva a povinnosti účastníka řízení. Stěžovatel proto napadeným rozhodnutím správního soudu nemohl být zkrácen na svých právech, neboť se o nich nerozhodovalo.
Jak Ústavní soud zjistil, zcela totožnou argumentaci jako v ústavní stížnosti stěžovatel použil i ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se s ní vyrovnal způsobem, který ústavněprávní deficit nevykazuje. Jednotlivými námitkami se zabýval velmi podrobně. Jejich opakováním v ústavní stížnosti tak stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, kterou však, jak již bylo shora uvedeno, není.
Pokud Nejvyšší správní soud nepřisvědčil jeho tvrzením, výše zmíněné otázky právně posoudil odlišně od jeho názoru a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jde o právní závěry nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je zásah Ústavního soudu nepřípustný (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Ústavní soud tak nezjistil, že by rozhodnutími napadenými ústavní stížností bylo zasaženo do shora uvedených stěžovatelových práv. Právní závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za výsledek aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a nejsou v žádném nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Celá ústavní stížnost je tak jen projevem stěžovatelovy neochoty respektovat rozhodnutí v této věci vydaná, včetně rozsudku Nejvyššího správního soudu. Proto byla stěžovatelova ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu