ECLI:CZ:US:2012:1.US.3639.11.1
sp. zn. I. ÚS 3639/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Realitní kanceláře STING, s. r. o., se sídlem 1. Máje 540, Třinec, zastoupeného JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem Sokolská tř. 21, Ostrava, proti výroku II. usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 2011 č. j. 9 C 60/2010-29 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2011 č. j. 57 Co 402/2011-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud z obsahu spisu zjistil následující.
Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 2011 č. j. 9 C 60/2010-29 bylo řízení o žalobě J. K. a O. K. o uložení zákazu inzerce prodeje pozemku zastaveno (výrok I.), bylo rozhodnuto, že žalovaný (stěžovatel) je povinen zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 9.900 Kč (ústavní stížností napadený výrok II.) a bylo rozhodnuto, že žalobcům bude vrácena částka 1.000 Kč za zaplacený soudní poplatek (výrok III.).
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo citované usnesení okresního soudu v napadené části - tj. ve II. výroku - potvrzeno (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 950 Kč.
Odvolací soud v napadeném usnesení uvedl především následující.
Okresní soud odůvodnil rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně ustanovením §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., dle kterého byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Ke zpětvzetí žaloby došlo poté, co žalovaný (stěžovatel) ukončil vytýkanou činnost pozn.: inzerci), proto jej stíhá povinnost k náhradě nákladů řízení. Aplikace §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. je zcela správná. Řízení ve věci bylo zahájeno 17. 8. 2010; žalobci se domáhali toho, aby bylo žalovanému zakázáno na internetových stránkách inzerovat nebo nabízet prodej pozemku parc. č. X situovaného v obci a katastrálním území Brušperk. Podáním došlým okresnímu soudu dne 28. 2. 2011 vzali žalobci žalobu zpět s odůvodněním, že žalovaný v lednu 2011 přestal inzerovat prodej označeného pozemku. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení v případě, bylo-li řízení zastaveno v důsledku zpětvzetí návrhu, soud zkoumá, zda byla žaloba podána důvodně a zda ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Nárok na náhradu nákladů řízení však není nárokem vyplývajícím z hmotného práva, ale zpráva procesního, takže je právně bezvýznamné, zda se žalobci mohli domoci uplatněného nároku či nikoli. Podstatné je, zda dosáhli toho, oč v řízení usilovali. O takovou situaci se v daném případě jedná; žalobci byli v řízení procesně úspěšní, neboť dosáhli toho, oč v řízení usilovali, a proto jim přísluší právo na náhradu nákladů, které v řízení účelně vynaložili (§146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Odvolací námitky žalovaného jsou v tomto směru zcela bez právního významu. Zda žalobci prokázali či neprokázali důvodnost podané žaloby z hlediska hmotněprávního, případně jakou žalobu podali, není pro posouzení náhrady nákladů řízení právně významné. Vzhledem k tomu, že okresní soud správně vyčíslil náklady řízení, lze zcela odkázat na odůvodnění napadeného usnesení, které bylo odvolacím soudem potvrzeno.
II.
Stěžovatel v podstatě namítá, že žaloba nebyla podána důvodně, neboť jednak nebylo prokázáno, že by byl stěžovatel prováděl neoprávněnou inzerci, jednak je nepochybné, že touto inzercí nedošlo a ani nemohlo dojít k zásahu do vlastnických práv vedlejších účastníků. Kromě toho nebyla žaloba ani projednatelná, neboť vedlejší účastníci netvrdili, jak bylo do jejich vlastnického práva zasaženo (tj. jak bylo narušeno jejich právo věc držet, užívat, požívat její plody a užitky a nakládat s ní).
Podstatou ústavní stížnosti je tedy názor stěžovatele, že podle §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ("důvodně") se soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení musí zabývat hmotněprávní podstatou sporu. Pokud se jí soud zabývat nebude - tak jak to okresní i krajský soud v tomto případě učinily - dochází k porušení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., a tím i k porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu.
III.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoliv přezkum veškeré činnosti obecných soudů. Pokud jde o rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud se jimi ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Vyslovil, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, zásadně nemůže být předmětem ústavní ochrany. Samotný spor o náhradu nákladů řízení totiž zpravidla nedosahuje intenzity představující porušení základních práv či svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jej nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé.
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tudíž zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn jednotlivá rozhodnutí detailně přezkoumávat či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to ani v případě, že by se s výkladem a aplikací práva obecnými soudy neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze teprve tehdy, pokud by byl v rozhodování soudu obsažen prvek svévole nebo pokud by soud rozhodl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí).
Napadené rozhodnutí však uvedenými kvalifikovanými vadami netrpí.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není další instancí obecného soudnictví; není dozorovým či kontrolním orgánem obecných soudů a do jejich činnosti může zasáhnout jen tehdy, došlo-li k porušení základních práv a svobod stěžovatele; to se však - jak bylo výše uvedeno - nestalo. Skutečnost, že soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti nezakládá.
V konkrétnostech lze dodat, že stěžovatel se ústavní stížnosti domáhá aplikace opačného principu než zavinění procesního, neboť akcentuje zavinění hmotněprávní. Tím však popírá ustálenou judikaturou obecných soudů aplikovaný princip procesního zavinění. I sám Ústavní soud kupříkladu v nálezu sp. zn. I. ÚS 315/07 ze dne 17. 12. 2008 prohlásil, že "Ústavní soud již vícekrát ve své judikatuře uvedl, že potvrzuje ústavní konformitu interpretace, dle níž pojem "zavinění", použitý v uvedeném ustanovení, je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska." (srov. obdobně též např. usnesení ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 2968/10). Oporou pro takový závěr je i uznávaná literatura komentářová (srov. Drápal, Bureš a kol., Občanský soudní řád I., 1. vydání, C. H. Beck, str. 990).
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2012
Vojen Güttler
předseda senátu