ECLI:CZ:US:2012:1.US.3670.12.1
sp. zn. I. ÚS 3670/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. října 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, ve věci navrhovatele T. H., zastoupeného Mgr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem Šantova 2, 779 00 Olomouc, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012 č. j. 3 Tdo 225/2012-53, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2011 sp. zn. 8 To 190/2011 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. února 2011 č. j. 1 T 140/2009-882, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 8 odst. 2, 3, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 3, čl. 5 a čl. 6 odst. 1, 2, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto dovolání stěžovatele [§265i odst. 1 písm. e) trestního řádu] posuzované z pohledu dovolacího důvodu obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, přičemž jeho vydání předcházejícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2011 sp. zn. 8 To 190/2011 bylo jednak jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání (§256 trestního řádu) směřující do rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. února 2011 č. j. 1 T 140/2009-882, jednak z podnětu státního zástupce jím byl citovaný rozsudek nalézacího soudu zrušen ve výroku o trestu, a to v rozsahu týkajícím se podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody; v návaznosti na to odvolací soud dále rozhodl, že se stěžovatel pro výkon trestu zařazuje do věznice s dozorem.
Stížnostní body návrhu spočívaly v tvrzení, dle něhož obecné soudy neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu, nesprávně hodnotily ve věci provedené důkazy, neprovedly důkaz jím navržený a jeho jednání posléze nesprávně kvalifikovaly, když se nadto neřídily maximou, že trestní represe - vycházeje ze zásady subsidiarity trestní represe - slouží pouze jako prostředek ultima ratio. Stěžovatel rovněž namítal, že usnesení, jímž bylo vůči němu v předmětné věci zahájeno trestní stíhání, neobsahuje co do odůvodnění všechny náležitosti požadované zákonem (§134 odst. 2 trestního řádu). Pro tyto podrobně rozvedené výhrady se stěžovatel následně domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Naznačené vykročení znamenající zásah do ústavních práv ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal. Skutkové úvahy obecnými soudy učiněné extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními nevykazují [srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další (dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz)]; naopak jsou v rámci vázanosti požadavky zákona (§125 odst. 1 trestního řádu) a pravidly logiky řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost a neobsahují mezery.
Tvrzení o "opomenutých důkazech" z pohledu obsahu odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, resp. odvolacího soudu rovněž není přiléhavé. Jak plyne z dosavadní rozhodovací praxe, ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálním odůvodněním má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Těmto požadavkům na ústavní akceptovatelnost stěžovaného postupu nalézací soud v plném rozsahu dostál, když dostatečně srozumitelně rozvedl své myšlenkové konstrukce, na základě nichž důkaznímu návrhu stěžovatele na výslech svědkyně K. V. nevyhověl (s. 15 rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. února 2011 č. j. 1 T 140/2009-882, následně i s. 6-7 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2011 sp. zn. 8 To 190/2011); stěžovatel tyto rozhodovací důvody - odůvodňující nevyhovění jeho důkaznímu návrhu - nadto ve svých námitkách jakkoli argumentačně nekonfrontuje.
S argumentací tvrzením o nepřiměřené kriminalizaci, resp. zásadou subsidiarity trestní represe, se vypořádaly velmi přesvědčivě nejen soud nalézací a odvolací, nýbrž i Nejvyšší soud, pročež postačí na odůvodnění jejich rozhodnutí v tomto ohledu odkázat.
Stran námitky týkající se obsahu odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání nutno především poukázat na to, že stěžovateli proti němu svědčila stížnost, a tudíž i povinnost brojit proti rozhodnutí státního zástupce o této stížnosti (srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 511/02).
Závěry obecných soudů jsou takto ústavně souladným výrazem úvah nevykračujících z mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, veznění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu