ECLI:CZ:US:2012:1.US.3683.12.1
sp. zn. I. ÚS 3683/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Lukášem Trefilem, advokátem se sídlem Soudní 1, Svitavy, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 22. 5. 2012, č. j. 22 Co 621//2012-55, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou k Ústavnímu soudu 24. 9. 2012 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto jako opožděné jeho odvolání proti usnesení soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň - město, ze dne 29. 3. 2012, č. j. 94 EX 3901/10-45.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Dle §75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3).
Takovým procesním opravným prostředkem zakotveným v právním řádu od 1. 1. 2001 je také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (dle ustanovení §218, §218a nebo podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř.) nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové bylo odvolání stěžovatele odmítnuto podle ustanovení §218a o. s. ř., je žaloba pro zmatečnost, jejíž přípustnost je dána ustanovením §229 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §254 odst. 2 o. s. ř., posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel možnosti domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost využil, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než posoudit podanou ústavní stížnost při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti jako nepřípustnou.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu dle §75 odst. 2 cit. zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2012
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj