ECLI:CZ:US:2012:1.US.3695.12.1
sp. zn. I. ÚS 3695/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, ve věci navrhovatele J. F., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Holubem, advokátem se sídlem Orlí 27, 602 00 Brno 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012 č. j. 6 Tdo 637/2012-29, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2012 č. j. 4 To 488/2011-1855 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 25. listopadu 2011 č. j. 1 T 312/2011-1821, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci. Tvrdil, že jimi byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z práva na spravedlivý proces, zakotvených v čl. 36, čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel svou blíže rozvedenou argumentaci obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti zaměřil na námitku zpochybnění usvědčující důkazní hodnoty důkazu srovnáním pachových stop. Jednak obecným soudů vytkl, že akceptovaly postup, kdy obhajoba nebyla přítomna u odborného zkoumání pachových stop, a dále s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 394/97 namítal, že pachové stopy nemohou být použity v trestním řízení jako jediný usvědčující důkaz. Protože jsou důkazem nepřímým a takto podpůrným, obecné soudy dle něj nepřípustně založily úsudek o jeho vině pouze na tomto důkazu. Pro tyto výhrady se posléze stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ohledně přítomnosti obhájce při porovnání pachových stop Ústavní soud akceptuje názor, dle něhož se nejedná o úkon, u nějž by účast obhájce měla být a priori zajištěna, nýbrž tuto lze toliko připustit [usnesení ze dne 18. ledna 2010 sp. zn. IV. ÚS 3034/08 (dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel ovšem v ústavní stížnosti netvrdí, že by se přítomnosti svého obhájce u předmětného srovnání pachových stop domáhal a z vyžádaného spisu obecného soudu (Okresního soudu v Blansku sp. zn. 1 T 312/2011) se to rovněž nepodává. Je třeba také podotknout, že (konečným) důkazním materiálem, který soud prováděl, jsou v tomto případě odborná vyjádření o výsledku porovnání pachových stop vypracovaná vždy příslušným policejním útvarem, která byla jako důkaz provedena soudem v hlavním líčení. Stěžovatel i obhájce měli možnost se k nim vyjádřit, přičemž žádné výhrady nevznesli (č. l. 1798-9 spisu okresního soudu) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008 sp. zn. 3 Tdo 1207/2008 (dostupné na stránkách http://www.nsoud.cz)]. Obhájce stěžovatele toliko v závěrečném návrhu namítl, že výsledek činnosti psa při srovnávání pachových stop nelze ověřit žádnou vědeckou metodou (č. l. 1801), což je výtka z pohledu judikatury Ústavního soudu irelevantní (kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 341/96, I. ÚS 394/97, II. ÚS 418/99, IV. ÚS 10/02, II. ÚS 2168/07).
Ústavní soud ve vztahu k další námitce stěžovatele předesílá, že přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace mu ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe zásadně nepřísluší, pokud ovšem nejde o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel, tj. nejsou-li učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další). O takový případ se v záležitosti stěžovatele očividně nejedná.
Zásadní otázka nastolená stěžovatelem totiž vyplývá z jeho námitky, v níž se stran úvah soudu vedoucích ke stabilizaci skutkového děje dovolával nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 394/97 s tím, že pachové stopy jsou důkazem nepřímým a podpůrným, pročež nemohou být jediným usvědčujícím důkazem. K tomu Ústavní soud poznamenává, že v předmětné věci se výsledek dokazování plynoucí z důkazu pachovou zkouškou potud, pokud se týká jeho použitelnosti stran možného usvědčení pachatele, pohybuje zcela v intencích relevantní judikatury Ústavního soudu (kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 341/96, I. ÚS 394/97, II. ÚS 418/99, IV. ÚS 10/02, II. ÚS 2168/07).
V důsledku požadavku jejího výkladu ve světle ostatní stabilizované dosavadní rozhodovací praxe, tj. z pohledu ostatních (shora označených) nálezů dopadajících na kautely hodnocení důkazního procesu, nutno respektovat, že přístup, dle něhož závěr o tom, že pachové stopy mají povahu nepřímého a (takto zpravidla) podpůrného důkazu, a tudíž nemohou být (takřka) osamoceným usvědčujícím důkazem, má svůj kategorický dosah toliko v případech, v nichž konkrétní důkazní situace uvedený závěr nutně předpokládá, tj. tehdy, kdy by jinak bylo třeba dospět k závěru o libovůli vtělené do odmítnutí konsekvencí plynoucích ze zásady in dubio pro reo. Naproti tomu celou řadu situací, v nichž by pachové stopy, z hlediska jejich počtu, kupř. zajištěné v případě značné četnosti útoků časově i místně různorodých, zakládaly ve spojení s ostatními nepřímými důkazy potenci prokázat přesvědčivě (věrohodně) thema probandi, si lze totiž dost dobře rozumně představit. Konečně tak tomu je v případě trestní věci stěžovatele, v níž se obecné soudy právě s takovou důkazní situací co do úvah o hodnocení důkazního stavu přezkoumatelným a právu na spravedlivý proces odpovídajícím způsobem vypořádaly (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 125 odst. 1 trestního řádu).
V projednávané věci stěžovatel nebyl odsouzen pouze na základě (osamocených) usvědčujících důkazů v podobě pachových stop, ale rovněž na základě dalších nepřímých důkazů, ve spojení s nimiž dovodily obecné soudy závěr o jeho vině. Jejich úvahy zahrnující naprosto odpovídající posouzení kontextuální jsou přitom logické, konzistentní, přičemž v tom rámci z důvodu značného množství útoků pokračujícího trestného činu spjatých s dokazováním pomocí (identických) pachových stop adekvátně zohlednily i zvýšení věrohodnosti (gradaci důkazní síly) tohoto důkazu; takto jsou skutkové vývody obecných soudů, na něž lze v podrobnostech odkázat (s. 17-18 rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 25. listopadu 2011 č. j. 1 T 312/2011-1821, s. 3 usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2012 č. j. 4 To 488/2011-1855), ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.
Za těchto okolností Ústavní soud porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolával, neshledal; proto jeho návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu