ECLI:CZ:US:2012:1.US.3732.11.1
sp. zn. I. ÚS 3732/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Markem Hylenou advokátem, se sídlem Staré nám. 15, Česká Třebová, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 19 Co 329/2011, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh bylo zjištěno, že uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl změněn meritorní výrok rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 112 C 269/2010, tak, že žalovaný (stěžovatel) je povinen zaplatit žalobkyni 50 000 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 1. 8. 8. 2010 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Dalšími výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Po skutkové stránce se jednalo o otázku přisouzení částky 50 000 Kč, dluhu stěžovatele, který byl dokládán ze strany žalobkyně dlužním úpisem, který neobsahoval jméno věřitele a o němž stěžovatel prohlašoval, že byl vystaven jeho vlastní matce a žalobkyně se jej toliko bezprávně zmocnila.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Krajský soud v Hradci Králové nerespektoval zejména zásadu volného hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti (§132 o. s. ř.) a výsledek řízení je tak v příkrém rozporu s provedeným dokazováním. Stěžovatel tvrdí, že žalobkyně svůj nárok nijak neprokázala a její tvrzení měla být vyvrácena "veškerými provedenými důkazy."
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá polemiku hodnocením důkazů, jak je provedl Krajský soud v Hradci Králové. Ten postupoval v souladu s §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dle něhož odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení nebo zrušení a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Napadený rozsudek se hodnocením provedených důkazů (včetně věrohodnosti svědků a hodnocení verzí předkládaných žalovaným) zabývá na několika stranách a Ústavní soud nezjistil v úvahách soudu extrémní rozpory, které jako jediné by byly způsobilé založit kasační zásah Ústavního soudu.
Ačkoli článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zakotvující právo na spravedlivý proces) zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v §120 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 80/1995, str. 259). Ústavnímu soudu pak nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecný soud z dokazování vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu