ECLI:CZ:US:2012:1.US.3770.11.1
sp. zn. I. ÚS 3770/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 193/20, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 5 Tdo 179/2011, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2010, sp. zn. 4 To 95/2009, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2008, sp. zn. 5 T 8/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho základních práv, zejména podle čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Konkrétní námitky stěžovatele budou reprodukovány v následujícím textu tohoto usnesení Ústavního soudu.
II.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel spolu s dalšími obviněnými uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 zákona číslo 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu ve smyslu §8 odst. 1 trestního zákona, jehož se měl dopustit ve spolupachatelství podle §9 odst. trestního zákona skutky konkrétními pod příslušnými body ve výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně. Za tyto skutky byl stěžovatel odsouzen podle §148 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §39 a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle §53 odst. 1 trestního zákona uložen peněžitý trest ve výměře 500 000 Kč, přičemž podle §54 odst. 3 trestního zákona mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonáván. Dále byl stěžovateli podle §49 odst. 2 a §50 odst. 1 trestního zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonnou prokury obchodní společnosti nebo družstvu v trvání 7 let.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek soudu prvého stupně ohledně stěžovatele zrušil v celé odsuzující části a uznal jej vinným spácháním zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona číslo 40/2009 Sb., trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se dopustil skutky podrobně popsanými ve výroku o vině napadeného rozsudku. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odvolací soud uložil stěžovateli i peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 KČ a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovateli uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu na dobu 4 roků.
Stěžovatelův skutek měl spočívat v podstatě v tom, že spoluodsouzení v případech pod bodem 1. - 44. výroku uvedeného rozsudku v postavení statutárních orgánů či zmocněnců různých obchodních společností nebo fyzických osob na konci roku 1999 a v průběhu roku 2000 na různých místech na území ČR společným jednáním v úmyslu neoprávněně získat od ČR vrácení nadměrného odpočtu DPH nebo snížit vlastní daňovou povinnost simulovali obchodní transakce tak, že se zbožím za účelem mnohonásobného navyšování jeho hodnoty a prokázání neoprávněných nároků uplatněných následně v daňovém přiznání fiktivně obchodovali v rámci řetězců společností zastoupených jednotlivými obžalovanými; každý řetězec fiktivních obchodů byl zakončen vývozem zboží do ciziny, např. do Litvy, načež následně došlo k uplatnění daně na vstupu za uvedené simulované zdanitelné plnění, v důsledku čehož došlo k neoprávněnému vrácení nadměrného odpočtu DPH, případně k neoprávněnému snížení daňové povinnosti, čímž spoluodsouzení způsobili ČR škodu.
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiného než zákonného důvodu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítl, že popis skutku není nezaměnitelně popsán, v popisu skutku je jednání stěžovatele spatřováno v tom, že "neoprávněně uplatňoval daň na vstupu ve výši, mimo jiné za simulované plnění". Soudy měly jednoznačně a nezaměnitelně uvést, za jaká konkrétní plnění byla uplatněna uvedená daň z přidané hodnoty tak, aby se mohl v rámci své obhajoby jednoznačně ke konkrétnímu plnění vyjádřit a plně uplatnit svoji obhajobu. Stejnou námitku vznáší stěžovatel i ohledně popisu a specifikace zboží, které mělo být předmětem zdanění na vstupu z titulu DPH; soud totiž konstatuje, že uvedené zboží bylo nezjištěného původu, bylo nadhodnoceno a následně vyvezeno. Stěžovatel však nemohl s ohledem na tvrzení soudu uplatnit svou obhajobu tak, aby mohl kontrovat proti tvrzení orgánů činných v trestním řízení. Skutečnost, že není znám původ zboží, nemůže pro závěr soudu ohledně určení hodnoty zboží postačit, neboť soudy v napadených rozhodnutích ve výrocích neuvádějí, o jaké konkrétní zboží se jedná a jaké konkrétní zboží bylo použito pro spáchání popsaného trestného činu. Popis zboží má význam i v úvaze o neúměrném nadhodnocování zboží - elektro součástek v rámci popisovaného řetězce obchodu mezi obviněnými, neboť ti mají možnost svými argumenty vyvrátit tvrzení soudu o nízké hodnotě zboží a o jeho neúměrném navyšování pro potřeby popisovaných odpočtů DPH.
Ústavní soud konstatuje, že tyto námitky jsou nepřijatelné.
Ústavní soud zjistil z obsahu soudního spisu, že tyto námitky stěžovatel v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně nevznesl, takže se odvolací soud s nimi vypořádat ani nemohl. Takový postup však přípustný není. Zákon o Ústavním soudu totiž jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v řádném opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z uvedených důvodů se Ústavní soud těmito námitkami zabývat nemohl, a proto v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1730/09, usnesení ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 100/11, usnesení ze dne 19. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 58/11, usnesení ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. I. ÚS 3088/09, usnesení ze dne 2. července 2009, sp. zn. I. ÚS 1339/09).
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že stěžovatel tyto námitky uplatnil (až) v dovolání (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1730/09). To platí tím spíše, jestliže Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako podané z jiného než zákonného důvodu, tedy aniž by se těmito námitkami stěžovatele věcně zabýval. Ostatně, právě vznesení uvedených námitek až v dovolání svědčí o jejich nepřesvědčivosti. Pokud by totiž namítané vady stěžovateli skutečně bránily v obhajobě, neměl by důvodu je nenamítat již v řízení před soudem odvolacím.
Jako obiter dictum lze odkázat i na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání stěžovatele: "...Podrobná specifikace zboží, jehož konkrétní charakter či podoba neměly pro celou činnost obviněných žádný podstatný význam, není ve výroku o vině nijak nevyhnutelná a postačuje přesnější vyjádření až v odůvodnění příslušného rozsudku (tedy že obvinění koupili v podstatě jakékoli laciné nepotřebné zboží, pouze za účelem lepšího krytí své trestné činnosti)..."(č. l. 30674 verte). Ostatně, stěžovatel sice namítl v dovolání, že z popisu skutku není jednoznačně dané, o jaké konkrétní zboží se jednalo, avšak na druhé straně sám uznává, že v odůvodnění napadených rozhodnutí se konstatuje, že se mělo jednat o elektrosoučástky. Pro upřesnění postačilo - podle stěžovatele - aby soud uvedl např. "byly nadhodnoceny elektrosoučástky nezjištěného původu, kdy toto deklarované zboží...", popřípadě jiné vyjádření, že se jednalo o elektrosoučástky, které byly předmětem obchodu, byť podle soudu simulovaného. (srov. dovolání stěžovatele na č. l. 30568). Z toho plyne, že stěžovatel dobře věděl, o jaké konkrétní zboží jde a "pouze" mu vadila skutečnost, že to nebylo výslovně uvedeno ve výroku rozsudku. Tudíž, o nemožnosti realizovat efektivně obhajobu řeč být nemůže.
IV.
Stěžovatel dále namítá, že soudy nehodnotily důkazy jak ve vzájemné souvislosti, tak jednotlivě, aby obstál právní názor obžaloby, že se stěžovatel dopustil popisovaného jednání. Napadená rozhodnutí prý spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť stěžovatel znaky skutkové podstaty trestného činu nenaplnil. Stěžovatel prý nemohl ani předpokládat, že jeho jednání je trestné.
K tomu Ústavní soud uvádí, že zde nejde ze strany stěžovatele o argumentaci (tím méně ústavněprávní), ale jde jen o jeho závěry. Tu Ústavní soud dodává následující.
Ústavní soud není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. V minulosti proto Ústavní soud vyslovil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod - zásadně - pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva. Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy vskutku extrémní.
O nic takového se však v posuzovaném případě nejedná; právě tak se nejedná ani o pochybení ve výkladu a aplikace podústavního práva, které by dosahovalo intenzity protiústavnosti. Uvedené námitce tedy nelze přisvědčit.
V.
Stěžovatel konečně poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, který instruuje obecné soudy, jakým způsobem mají reparovat důsledky, vyplývající z nadměrné délky trestního řízení. S ohledem na to, že od doby jeho jednání uplynulo 7 let a samo trestní řízení trvalo více než šest let, mělo být od potrestání stěžovatele upuštěno.
Ústavní soud k tomu uvádí, že se obecné soudy s otázkou přiměřenosti délky trestního řízení a jejím dopadem na druh a výši trestu vypořádaly řádně (str. 70 - 71 a 77 rozsudku odvolacího soudu). Námitky stěžovatele v tomto směru jsou jen pokusem o přehodnocení racionálně a logicky odůvodněného závěru obecného soudu, který je tak i z hlediska ústavněprávního přijatelný. Sám Ústavní soud není další instancí v obecném soudnictví, které by příslušelo přehodnocovat "správnost" (přiléhavost) závěrů obecných soudů; Ústavní soud je toliko soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jak již vícekrát vyslovil.
Ústavní soud dovozuje, že v řízení před obecnými soudy byla zohledněna doba řízení a byla přiměřeně promítnuta do uložených druhů a výše trestů, a to plně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu.
V konkrétnostech lze podotknout, že délka řízení plynula z povahy věci. Byla dána mimořádným rozsahem i složitostí věci, neboť bylo stíháno původně 25 obviněných pro 44 útoků, ve vztahu k obviněným cizincům byly obstarávány překlady rozhodnutí, byly vyžadovány důkazy formou právní pomoci, shromažďovalo se velké množství listinných důkazů, spis měl v době podání obžaloby 25.000 stran. Přesto odvolací soud přiléhavě uvedl, že je třeba tuto délku řízení promítnou do rozhodnutí o trestu, neboť obvinění byli pod vlivem tohoto řízení a po tuto dobu žili řádným životem. U odsouzených (včetně stěžovatele) podle nového trestního zákoníku bylo přihlédnuto i k tomu, že ustanovení §240 odst. 3 tr. zákoníku stanoví o dva roky nižší horní hranici zákonné sazby než předtím §148 odst. 4 tr. zákona. Nalézací soud přiléhavě poukázal na to - což vzal za své i odvolací soud - že společenská nebezpečnost jednání stěžovatele je výrazně zvyšována tím, že výše škody výrazně převyšuje hranici škody velkého rozsahu, způsobem spáchání trestné činnosti vyznačujícím se vysokou mírou organizovanosti a rozšířením na území více států, a okolností, že stěžovatel se trestné činnosti dopustil velkým množstvím útoků a že v trestné činnosti pokračoval delší dobu (str. 294 a 306 - 307 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Tím je reagováno i na námitku stěžovatele, že mělo být upuštěno od potrestání. Stěžovateli hrozil trest odnětí svobody na pět až deset let (§240 odst. 3 tr. zákoníku), byl však odsouzen k trestu v trvání 5 let a 6 měsíců, tedy 6 měsíců nad samou dolní hranicí trestní sazby; k tomu došlo přes výše uvedené četné okolnosti společenskou nebezpečnost, resp. škodlivost činu zvyšující. Uložený trest tak nelze hodnotit jako extrémní, zjevně nepřiměřený. To platí i o dalších uložených trestech (nespojených s odnětím svobody). Ostatně, pokud se stěžovatel domáhá upuštění od potrestání, neargumentuje ani na podporu názoru, že by upuštění od potrestání vůbec bylo vůbec možné s ohledem na naplnění podmínek trestního zákoníku (hlavně §46 - tedy stěžovatel nespáchal přečin, jak požaduje obecné ustanovení o upuštění od potrestání aj.).
VI.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Proto Ústavní soud - tedy po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly (a to ani napadeným usnesením Nejvyššího soudu, proti kterému ani stěžovatel konkrétně argumentačně nebrojí) - ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že ústavní stížnosti spoluodsouzeného B. F., směřující proti stejným rozhodnutím, byla jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 10. května, sp. zn. II. ÚS 3908/11, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu