ECLI:CZ:US:2012:1.US.3771.12.1
sp. zn. I. ÚS 3771/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti E. V., zast. Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 193/20, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2012, č.j. 29 Cdo 2917/2011-364, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27.1.2011, č.j. 15 Cmo 164/2010-332, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.4.2010, č.j. 69 Cm 3/2007-289, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen „vrchní soud“) a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se domáhal vyloučení spoluvlastnického podílu o velikosti 874/1000 na specifikovaných nemovitostech ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně J. V., a žaloba byla zamítnuta. Z nepříliš systematicky vhodně uspořádaného odůvodnění návrhu vyplývá, že stěžovatel se dovolával dobrých mravů, namítal, že se soudy nevypořádaly s absolutní neplatností, neřešily smlouvy o úvěru, zástavní smlouvu ve spojení s falzifikátem notářského zápisu o zúžení SJM bývalých manželů V. Stěžovatel zdůraznil, že postup žalovaného, který „zapsal“ nemovitost do konkursní podstaty ve smyslu §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání je „neopodstatněný, nezákonný a nemravný, proto navrhl, aby všechna napadená rozhodnutí Ústavní soud zrušil a „vrátil Vrchnímu soud k novému projednání s rozhodnutí“ (pozn. citováno včetně pravopisných prohřešků).
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 odst. 1 Ústavy:
Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Čl. 1 odst. 2 Ústavy:
2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
Čl. 11odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z podkladů předložených až po upozornění, že ústavní stížnosti neobsahuje předepsané přílohy, Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
Žalobou podanou v roce 2007 u krajského soudu se stěžovatel domáhal proti žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně J. V. vyloučení ze soupisu konkursní podstaty spoluvlastnického podílu o velikosti 874/1000 na konkrétních nemovitostech v kat. úz. Děčín. Tvrdil, že je bývalým manželem úpadkyně, jejich manželství bylo rozvedeno pravomocně dne 25.11.2002, že o Okresního soudu v Děčíně podal žalobu na vypořádání společného jmění manželů s tím, že do něj patří i spoluvlastnický podíl. Podle něj úpadkyně dosáhla koupě předmětného podílu pro sebe a nikoli do společného jmění manželů paděláním notářského zápisu o zúžení společného jmění. Dále tvrdil, že uplatnil námitku promlčení s tím, že z důvodu marného uplynutí lhůty podle §150 obč. zákoníku jde o podílové spoluvlastnictví, a on je spoluvlastníkem jedné poloviny. Také tvrdil, že podal u krajského soudu žalobu na určení neplatnosti poznámky v soupisu konkursní podstaty, a že úpadkyně podepsala zástavní smlouvu úmyslně, proto činí promlčecí doba 10 let, v níž se lze dovolávat relativní neplatnosti právního úkonu. Po provedeném obsáhlém dokazování krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel námitku neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 18.4.2001 poprvé uplatnil až v žalobě podané dne 16.4.2010, žalovaný se dovolal promlčení stěžovatelova práva namítat neplatnost zástavní smlouvy, proto jeho námitku neplatnosti vyhodnotil jako opožděnou a žalobu pro nedůvodnost zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání obsahující námitku podjatosti soudce, který věc rozhodoval v I. stupni, a formuloval řadu výhrad proti postupu krajského soudu (např. nepřerušení řízení do doby skončení řízení o vypořádání SJM, posuzování promlčení námitky neplatnosti jako předběžné otázky, byť ji posuzuje soud ve sporu o určení neplatnosti zástavní smlouvy). Vrchní soud námitku podjatosti i odvolání posoudil jako nedůvodné, proto rozsudek krajského soudu potvrdil, přitom v odůvodnění se podrobně s výhradami stěžovatele zabýval a vypořádal (str. 3 – 5). Vznesené tzv. nenárokové dovolání Nejvyšší soud neshledal přípustným, proto ho usnesením odmítl. V odůvodnění stěžovateli vysvětlil povahu relativní neplatnosti a podmínky jejího uplatnění, stejně jako následky případného omylu, a uzavřel, že pokud měl stěžovatel k dispozici zákonný prostředek, jak se bránit nepříznivým důsledkům jednání jeho tehdejší manželky (dovolat se relativní neplatnosti zástavní smlouvy), kterého včas nevyužil, nemůže se s úspěchem dovolávat ochrany prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku. Připustil, že výhradou k posouzení námitky podjatosti vrchním soudem vystihl stěžovatel zmatečnostní vadu řízení, avšak dodal, že ani takové vady nejsou způsobilým dovolacím důvodem.
III.
Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv (porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 1 odst. 2 Ústavy neposuzoval, neboť tato ustanovení neobsahují samostatné individuální základní právo) a konstatuje, že k žádnému zásahu do nich napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani postupem soudů v řízení před jejich vydáním, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhá vyloučení spoluvlastnického podílu z konkursní podstaty, do níž byl zapsán spoluvlastnický podíl na nemovitostech, který byl s velkou pravděpodobností ve společném jmění stěžovatele a jeho bývalé manželky, přičemž manželka v roce 2001 k tomuto spoluvlastnickému podílu zřídila zástavní právo; z tohoto důvodu po prohlášení konkursu na její majetek byl spoluvlastnický podíl sepsán do konkursní podstaty. Sepsání spoluvlastnického podílu do konkursní podstaty shledaly soudy důvodným, protože stěžovatel neuplatnil námitku tvrzené neplatnosti zástavní smlouvy ve smyslu §145 odst. 2 obč. zákoníku v promlčecí lhůtě a žalovaný vznesl námitku promlčení. Z těchto zjištění je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v otázce důvodnosti sepsání spoluvlastnického podílu do konkursní podstaty úpadkyně. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto punktu pouhou polemikou se závěry obecných soudů ohledně oprávněnosti sepsání spoluvlastnického podílu do konkursní podstaty, přitom Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v průběhu sporu zastoupen kvalifikovanými právními zástupci, kterým profesní etika velí (mají-li dostatek odborných znalostí) poskytnout klientovi objektivní informace o relevantních právních následcích příslušných právních skutečností (např. o povaze tzv. relativní neplatnosti, o podmínkách jejih dovolání). Reálné posouzení pozice stěžovatele tak mělo vést k závěru, že žaloba v dané situaci nemůže být úspěšná. Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje a kvituje pečlivost, se kterou se krajský soud a vrchní soud vypořádaly se stěžovatelovými námitkami. Z uvedených důvodů nemohlo ani dojít k porušení stěžovatelova základního práva garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud doplňuje, že návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu je též zjevně neopodstatněný, protože stěžovatel vůči posouzení přípustnosti jeho tzv. nenárokového dovolání neformuluje jedinou námitku.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu