ECLI:CZ:US:2012:1.US.3781.11.1
sp. zn. I. ÚS 3781/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. E. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 10, proti výrokům III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2011, čj. 18 Co 606/2006 - 278, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení výroků III. a IV. shora označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, jímž v bodě III. výroku žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a pod bodem IV. výroku žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti uložil povinnost nahradit stěžovateli na nákladech odvolacího řízení částku 105.473,- Kč.
Podle názoru stěžovatele bylo tímto rozsudkem porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v tom, že soud rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 5282/2007 - 250, vydaným v téže věci, jednak v rozporu se zásadami obsaženými v §142 OSŘ a bez náležité opory ve výsledku řízení. Tím porušil princip úspěšnosti ve sporu, zásady transparentnosti a předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Navíc své rozhodnutí náležitě neodůvodnil. Protože stěžovateli, jako převážně úspěšnému účastníkovi sporu, nepřiznal, bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění, náhradu nákladů za předcházející tři fáze řízení, dopustil se extrémního vybočení z pravidel upravujících soudní řízení. Tím porušil jeho základní právo na spravedlivý proces. Pokud má být každému umožněn a zajištěn přístup k soudu, je třeba to kromě jiného zajistit i po ekonomické stránce.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2011, čj. 18 Co 606/2006 - 278, vydaném v řízení o náhradu škody, v bodě III. výroku nebylo žádnému účastníku řízení přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a pod bodem IV. výroku byla žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti uložena povinnost nahradit stěžovateli na nákladech odvolacího řízení částku 105.473,- Kč. V odůvodnění uvedl, že o nákladech řízení, které zahrnují náklady před soudem prvního stupně, náklady odvolací i dovolací, rozhodl podle §142 odst. 2 OSŘ. Stěžovatel totiž uplatnil řadu samostatných nároků, z nichž zhruba polovina v korunách a třetina v eurech byla zamítnuta. Považuje tedy za spravedlivé, aby žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
O nákladech odvolacího řízení (bod IV. napadeného rozsudku) rozhodl podle §224 odst. 1 OSŘ ve spojení s ustanovením §142 odst. 2 OSŘ. Předmětem odvolacího řízení bylo zaplacení částky 128.319 EUR. Stěžovateli bylo přiznáno 121.190 EUR, tj. 94 % původně žalované částky. Úspěšný byl tedy v tomto rozsahu, neúspěšný v rozsahu 6 %. Náleží mu proto nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 88 %. Podle výpočtu na základě vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí celkové náklady odvolacího řízení 119.856,- Kč. Žalované byla uložena povinnost nahradit stěžovateli z této částky 88 %, tj. 105.473,- Kč.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, který, podle jeho názoru, použil nesprávnou metodiku výpočtu náhrady nákladů řízení, své rozhodnutí o nákladech řízení řádně neodůvodnil, rozhodoval zcela podle své libovůle.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se někdy může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo sp. zn. IV. ÚS 131/08, sp. zn. IV. ÚS 61/09); procesní povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevná reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavními zákony. Výjimku lze připustit pouze v případě, kdy konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení by bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z článku 36 odst. 1 Listiny. Protože nemůže jít o nic jiného než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesně právních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde pouze tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, u něhož nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran ve věci a další skutečnosti významné pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a podle toho o nákladech řízení rozhodovaly. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, či snad náklady řízení přepočítávat. To neplatí pouze tehdy, pokud by snad došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. O takový případ se však v souzené věci nejedná.
V předmětné věci odvolací soud u obou výroků o nákladech řízení dostatečně vyložil, na základě jakých úvah postupoval. Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud vybočil z mezí ústavnosti, jak to tvrdí stěžovatel. Pokud stěžovatel argumentoval tím, že rozsudek krajského soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, čj. 25 Cdo 5282/2007 - 250, stačí jen poznamenat, že Nejvyšší soud pouze přikázal Krajskému soudu v Plzni rozhodnout o nákladech řízení před soudy obou stupňů, což krajský soud učinil. Že s jeho výrokem stěžovatel nesouhlasí, nemůže být důvodem pro úspěch v řízení o ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu