ECLI:CZ:US:2012:1.US.3808.12.1
sp. zn. I. ÚS 3808/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti Setal s. r. o., sídlem Wenzigova 1861/7, Praha 2, zast. Mgr. Lucií Slabou, advokátkou, sídlem Zátkovo nábř. 7, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2012 sp. zn. 30 Cdo 1775/2012, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. prosince 2011 č. j. 35 Co 313/2011-189 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. března 2011 č. j. 11 C 281/2005-161, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti nejprve informuje, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") určil, že vlastníkem specifikovaných nemovitostí v kat. úz. Desná II je žalobce, na základě odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") tento rozsudek potvrdil, dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost. Podle stěžovatelky došlo napadenými rozhodnutími k porušení zákona a ústavně zaručených práv, a to práv vyplývajících zejména z čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") a dále z čl. 11 odst. 1 Listiny. V neposlední řadě mělo být porušeno i její právo na řádný zákonný proces zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a právo na spravedlivý proces deklarované v čl. 36 Listiny.
K meritu věci stěžovatelka uvedla, že obecné soudy se zabývaly otázkou určení vlastnického práva k nemovitostem, které úplatně nabyla do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 9. 11. 2004 uzavřené mezi ní a ČR - Fondem dětí a mládeže, v likvidaci, podle zákona č. 364/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle jejího názoru dodržel likvidátor Fondu dětí a mládeže zákonem stanovený postup a vlastnické právo k nemovitostem bylo úplatně převedeno až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny ze dne 2. 11. 2006. Z ustanovení čl. I. bod 5 písm. c) a f) zák. č. 364/2000 Sb. nelze podle stěžovatelky dovodit závěr, že by likvidátorovi byla stanovena zákonná povinnost činit veškeré právní kroky předcházející úplatnému převodu (např. vyhlášení veřejné soutěže) až po rozhodnutí sněmovny o bezúplatných převodech. Z těchto důvodů je přesvědčena, že kupní smlouva je platná, nejde o právní úkon, který by odporoval zákonu. Obecné soudy, podle stěžovatelčina názoru, nerespektovaly hmotněprávní předpisy a protiústavně interpretovaly příslušné ustanovení zák. č. 364/2000 Sb., čímž došlo k porušení výše uvedených základních práv.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 90 Ústavy
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 4 odst. 4 Listiny:
Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Česká republika, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, podala dne 23. 11. 2005 u okresního soudu vůči stěžovatelce žalobu na určení vlastnického práva ke konkrétním nemovitostem (pozemkům) v kat. úz. Desná s argumentací, že kupní smlouva stěžovatelkou uzavřená je neplatná, protože likvidátor prodávajícího - Fondu dětí a mládeže - s nemovitostmi disponoval protiprávně. Okresní soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, protože kupní smlouva byla absolutně neplatná podle §39 obč. zákoníku, konkrétně pro nedodržení zákonného postupu pro nakládání s majetkem Fondu dětí a mládeže. Stěžovatelka napadla rozsudek soudu prvního stupně odvoláním namítajíc nesprávné právní posouzení, protože podle ní je třeba kupní smlouvu považovat za platnou. Krajský soud dospěl k závěru, že skutkové a právní závěry okresního soudu jsou věcně správné, proto rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění zejména akcentoval, že likvidátor Fondu dětí a mládeže postupoval v rozporu s čl. I. bod 5 písm. g) věta poslední zákona č. 364/2000 Sb., tudíž je kupní smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka tzv. nenárokové dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění odmítacího usnesení Nejvyšší soud připomenul podstatu nenárokového dovolání, konstatoval, že dovolatelka v dovolání neuvedla, v čem spatřuje otázku zásadního právního významu, že pouze rekapitulovala skutkové okolnosti a své argumenty uváděné již v průběhu dosavadního řízení; s odvoláním na svoji konstantní judikaturu zdůraznil, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu, neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. Na tomto základě uzavřel, že sama okolnost, že se dovolatelka neztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, jenž při rozhodování reflektoval judikaturu Nejvyššího soudu, přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu nezakládá.
III.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a s napadenými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Z toho vyplývá, že argumentace zařazená do ústavní stížnosti musí primárně mířit vůči napadenému rozhodnutí, zejména vůči jeho výroku, příp. též do jeho odůvodnění, s ohledem na to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla jedinou skutečnost proti důvodům, z nichž Nejvyšší soud odmítl nenárokové dovolání, nezbylo Ústavnímu soudu, než v této části ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud se týká rozsudků okresního a krajského soudu, nespatřuje Ústavní soud prostor pro změnu své dosavadní rozhodovací praxe ohledně interpretace a aplikace čl. I. bodu 5 zákona č. 364/2000 Sb. V obdobné věci stěžovatelky již Ústavní soud odmítl její ústavní stížnost usnesením ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2194/10, shodně jako v řadě předchozích řízení, v nichž stěžovatele zastupovala tatáž advokátka (srov. usnesení ze dne 17. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 249/08, usnesení ze dne 28. 8. 2009 sp. zn. II. ÚS 1951/09 aj.). Z tohoto pohledu spatřuje Ústavní soud v postupu stěžovatelky, resp. její právní zástupkyně, zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky napadenými rozhodnutími, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2012
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu