ECLI:CZ:US:2012:1.US.3819.12.1
sp. zn. I. ÚS 3819/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., proti postupu (průtahům) Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 4. 10. 2012 byl Ústavnímu soudu doručen návrh, jejž Ústavní soud posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Návrh stěžovatel zjevně sepsal sám, bez povinného zastoupení advokátem. Ze stěžovatelova návrhu, aniž by k němu přiložil jakékoliv další dokumenty, vyplývá, že prostřednictvím svého obhájce požádal o propuštění z vazby. Soud návrh stěžovatele - podle jeho tvrzení -usnesením zamítl; proti tomuto usnesení podal stěžovatel ústně a následně i písemně stížnost ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci. Protože stížnost nebyla podle stěžovatele v zákonné lhůtě vyřízena, obrátil se s právě projednávanou ústavní stížností na Ústavní soud.
II.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen přezkoumat její formální náležitosti a podmínky přípustnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V uvedeném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. To znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111, str. 79). Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy).
V návaznosti na výše uvedené jsou proto možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy - i v případě stěžovateli tvrzených průtahů - omezeny na situace, kdy náprava nebyla zjednána jinými, standardními procesními prostředky. Jde zde zejména o instrument zakotvený v ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), jehož prostřednictvím lze navrhnout určení lhůty k provedení procesního úkonu. Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" dle §174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy.
V mezidobí pak byl prostředek nápravy dle §174a zákona o soudech a soudcích doplněn právní úpravou obsaženou v novele zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ta účastníkovi řízení umožňuje v případě průtahů v řízení požadovat od státu zaplacení vedle skutečně vzniklé škody i odškodnění za nemateriální újmu za porušení povinnosti vydat rozhodnutí nebo učinit úkon v přiměřené lhůtě (viz ustanovení §31a zákona č. 160/2006 Sb.).
Podstatné je, že stěžovatel v ústavní stížnosti - rekapitulující průběh řízení - netvrdí (ani to nedokládá), že by před jejím podáním učinil návrh ve smyslu ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích. Jeho ústavní stížnost pak není způsobilá k meritornímu projednání, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Stejně rozhodl Ústavní soud v dále uvedených obdobných věcech (usnesení ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 2471/11, usnesení ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1207/10, usnesení ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 2040/10, usnesení ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 2240/10, usnesení ze dne 21. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 1916/09, a další).
III.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout, aniž považoval za nutné stěžovatele vyzývat k odstranění ostatních vad jeho podání; vzhledem k odůvodnění výše uvedeným by to bylo zcela formalistické.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj