ECLI:CZ:US:2012:1.US.3833.11.1
sp. zn. I. ÚS 3833/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. F., zastoupeného JUDr. Miroslavem Hoffmannem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2011, čj. 8 Tdo 1103/2011 - 17, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2011, čj. 10 To 88/2011 - 479, a proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. 1. 2011, čj. 8 T 121/2010 - 455, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doplněné v souladu s pokynem Ústavního soudu G. F. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Jičíně (dále též "soud prvního stupně"), zejména pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení svých práv spatřoval v postupu soudů, které údajně nerespektovaly zásadu ústnosti a bezprostřednosti a vycházely ze svědeckých výpovědí učiněných v přípravném řízení, aniž by přihlédly k jejich změnám v řízení před soudem. Na základě takto změněných výpovědí nebyl rovněž naplněn znak "ve větším rozsahu".
Z připojených rozhodnutí vyplývá, že napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku (dále jen TrZ), kterého se dopustil tím, že v letech 2008 až 2010 nejméně ve 154 případech neoprávněně prodal nebo jinak opatřil nejméně jedenácti osobám dva druhy omamné nebo psychotropní látky (pervitin a marihuanu), a to ve značném rozsahu, tak jak je podrobně popsáno ve výrokové části rozsudku. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat jejich rozhodovací činnost pohledem "další odvolací instance". Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však nejedná. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Ačkoli stěžovatel deklaruje znalost této judikatury Ústavního soudu, přesto zopakoval námitky, s nimiž se obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, velmi podrobně a pečlivě vypořádaly. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
V projednávané věci obecné soudy na základě řádného dokazování a hodnocení provedených důkazů spolehlivě zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností. Ten posoudily správně i po právní stránce a ve svých rozhodnutích řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu.
Otázkou naplnění znaku "ve značném rozsahu" se velmi podrobně zabýval a vypořádal Nejvyšší soud a dospěl k odůvodněnému ústavně konformnímu závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty stíhaného zločinu nejen v základní, ale i kvalifikované podobě. Konstatoval, že rozhodnutí obou soudů jsou v tomto směru správná, nevzbuzující pochybnosti o naplnění znaku "ve značném rozsahu". Argumentace Nejvyššího soudu k této otázce je velmi pečlivá a zcela vyčerpávající, takže nezbývá než na tyto závěry odkázat. Je totiž zbytečné cokoli z nich zde opakovat.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jeho práv či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Právo na spravedlivý proces totiž negarantuje právo na úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele, ale znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, tak jako tomu bylo v projednávané věci.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu