ECLI:CZ:US:2012:1.US.3833.12.1
sp. zn. I. ÚS 3833/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., advokáta, zastoupeného Mgr. Janem Růžičkou, advokátem se sídlem Lidická 51, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2012 č. j. 22 Co 593/2011-177 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. října 2011 č. j. 41 C 84/2010-167, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel včasnou ústavní stížností navrhl zrušení shora označených usnesení. Usnesením Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také "soud prvního stupně") tak, že stěžovateli se jako ustanovenému zástupci na náhradě hotových výdajů a odměně za zastupování přiznává částka 16 540 Kč. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na spravedlivou odměnu, garantované čl. 28 Listiny a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, a princip rovnosti, garantovaný čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení, kterého se stěžovatel účastnil jako ustanovený zástupce žalobce B. V., který po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 5 000 000 Kč.
Ústavní stížností napadeným usnesením soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že stěžovateli jako ustanovenému zástupci žalobce se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 33 173 Kč. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal odvolání, neboť dle jeho názoru spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Usnesením odvolacího soudu bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že stěžovateli se přiznává částka 16 540 Kč.
Stěžovatel uvádí, že pro vyčíslení odměny za zastupování dle advokátního tarifu vycházel z tarifní hodnoty 5 000 000 Kč, neboť tato částka byla žalobcem v soudním řízení uplatňována. Za jeden úkon právní služby mu tak měla příslušet částka 28 300 Kč. Soud prvního stupně však vycházel z částek výrazně nižších. Stěžovateli dále nebyla přiznána náhrada cestovného za účelem nahlédnutí do spisu, a to s odůvodněním, že nahlížení do spisu není v civilním řízení úkonem právní služby. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že při výpočtu odměny ustanoveného zástupce je nutno nejdříve vymezit, co bylo v souzené věci předmětem řízení. Dle stěžovatele se jednalo o přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, a to v částce 5 000 000 Kč. Odvolací soud dále doplnil, že v souzené věci byl žalobce omezen v možnosti volně nakládat se svým nárokem a o konkrétní formě zadostiučinění mělo být rozhodnuto soudem podle ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Druhým zásadním argumentem uváděným odvolacím soudem v odůvodnění svého usnesení je aplikace §9 odst. 1 advokátního tarifu.
Usnesením obecných soudů stěžovatel vytýká zejména pochybení při aplikaci advokátního tarifu. Dle jeho názoru neměly vycházet z ustanovení §9 odst. 1, neboť pro takový postup nebyly splněny podmínky. Tento postup navíc označuje za porušení kogentního ustanovení §8 odst. 1. Dále doplňuje, že v souzené věci se nejednalo o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování nároků žalobce, neboť v opačném případě by ani nemohl být ustanoven jako zástupce. Stěžovatel závěrem uvádí, že nesouhlasí ani s argumentem, že výpočet tarifní odměny z částky 5 000 000 Kč by vedl k nespravedlivému řešení.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod:
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech:
Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého člověka na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, které zajišťují zejména:
a) odměnu, která poskytuje jako minimum všem pracovníkům:
(i) spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování, přičemž zvláště ženám jsou zaručeny pracovní podmínky ne horší, než jaké mají muži, se stejnou odměnou za stejnou práci;
(ii) slušný život pro ně a jejich rodiny, v souladu s ustanoveními tohoto Paktu;
b) bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky;
c) stejnou příležitost pro všechny dosáhnout v zaměstnání povýšení na odpovídající vyšší stupeň, přičemž nebudou uplatňována jiná kritéria, než délka zaměstnání a schopnosti;
d) odpočinek, zotavení a rozumné vymezení pracovních hodin a pravidelná placená dovolená, jakož i odměna ve dnech veřejných svátků.
Čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech:
Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 28 Listiny:
Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předloženého usnesení a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 9. 2009 č. j. 32 Nc 709/2009-25 ustanoven zástupcem výše uvedeného žalobce.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2011 č. j. 41 C 84/2010-167 byla stěžovateli přiznána odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 33 173 Kč. Při výpočtu konečné částky soud prvního stupně vycházel z §7 bod 6, dle nějž odměna za jeden úkon právní služby činí 5 000 Kč. Vedle přiznání odměny za čtyři úkony právní služby soud prvního stupně stěžovateli přiznal náhradu účelně vynaložených výdajů za každý úkon právní služby ve výši 300 Kč, náhradu za promeškaný čas a cestovné.
Stěžovatel proti tomuto usnesení podal odvolání. V něm zejména uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení. Dle jeho názoru měla být odměna vypočtena z částky 5 000 000 Kč. Dále poukázal skutečnost, že mu soudem prvního stupně nebyla přiznána náhrada cestovného vzniklého v souvislosti s nahlížením do spisu. V neposlední řadě se odvolával na komplikovanost a rozsáhlost celé souzené věci.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2012 č. j. 22 Co 593/2011-177 bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že stěžovateli se jako ustanovenému zástupci na náhradě hotových výdajů a odměně za zastupování přiznává částka 16 540 Kč.
Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že v prvé řadě je nutno si ujasnit, co bylo v souzené věci předmětem řízení a teprve po takovém zjištění stanovit odpovídající tarifní hodnotu. Žalobce se v předmětném řízení domáhal zaplacení částky ve výši 5 000 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se v souzené věci mělo poskytovat podle ustanovení §31a zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Z jeho znění dle odvolacího soudu vyplývá, že účastníky řízení omezuje v možnostech volně nakládat se svými nároky. Vzhledem k tomu, že stejným způsobem měl být omezen i žalobce, bylo pro výpočet odměny stěžovatele nutno vycházet z ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu, tedy že pokud nelze hodnotu práva nebo věci vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za tarifní hodnotu částka 5 000 Kč. Obdobné závěry mají vycházet i z ustanovení §9 odst. 4 advokátního tarifu. Postup soudu prvního stupně, kdy byla stěžovateli přiznána odměna ve výši 5 000 Kč za jeden úkon právní služby, odvolací soud označil za chybný, neboť stěžovateli měla být správně přiznána částka ve výši 700 Kč za jeden úkon právní služby. Argument stěžovatele, že mu soud prvního stupně nepřiznal náhradu cestovného vynaloženého v souvislosti s nahlížením do spisu, odvolací soud uznal.
III.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani, pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Stejné závěry lze učinit i ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení. Rozhodování o náhradě nákladů řízení je integrální součástí civilního řízení soudního, a proto se i na něj musí vztahovat požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces. To jednak znamená vytvoření prostoru pro účinné uplatňování námitek a argumentů účastníky řízení, jednak i povinnost soudu se nejen s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat.
V souzené věci však k zásahu do práva na spravedlivý proces nedošlo. Jak soud prvního stupně, tak zejména soud odvolací řádně a podrobně zdůvodnily svá rozhodnutí.
Podstata ústavní stížnosti spočívala v posouzení otázky, z jaké částky měla být stanovena odměna stěžovatele. Dle §8 advokátního tarifu platí, že není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby. Konkrétní výši však v souzené věci nebylo možno určit z předmětu sporu vymezeného žalobcem částkou 5 000 000 Kč. Ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, uvádí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. V odst. 2 dále doplňuje, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se pak má přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Z uvedeného ustanovení skutečně vyplývá, že žalobce je zde omezen v možnosti volně nakládat se svým nárokem. Lze tedy souhlasit s názorem odvolacího soudu, že pokud bude žalobci přiznáno peněžité zadostiučinění, jedná so o nejvyšší možnou satisfakci. Proto při stanovení základní tarifní hodnoty nelze vycházet z předmětu sporu vymezeného žalobcem, nýbrž z ustanovení §9 odst. 1. Ten uvádí, že nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 5 000 Kč.
Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od jeho přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že souhlasí i s názorem soudu prvního stupně, ač bylo jeho usnesení změněno rozhodnutím odvolacího soudu. Postup, kdy by ustanoveným zástupcům byla přiznávána odměna v řádu statisíců korun v řízeních, která jsou osvobozena od soudních poplatků a v nichž prakticky neexistuje žádné přímé omezení nároku požadovaného žalobcem, je skutečně nutno označit za nepřijatelný.
Ze stejných důvodů pak vyplývá i závěr, že usnesením obecných soudů nebyla porušena ani jiná práva, jejichž ochrany se stěžovatel domáhal. Pokud byla stěžovateli přiznána odměna za čtyři úkony právní služby a náhrada hotových výdajů částkou 16 540 Kč, nelze takto stanovenou výši označit za nespravedlivou ve smyslu čl. 28 Listiny a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Naopak lze konstatovat, že nespravedlivým by se jevilo přiznání odměny vypočtené z částky 5 000 000 Kč. Rozhodnutími soudu tak nebylo porušeno ani právo stěžovatele na ochranu vlastnictví.
Ústavní soud závěrem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu