ECLI:CZ:US:2012:1.US.3836.11.1
sp. zn. I. ÚS 3836/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. K., bez právního zastoupení, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 As 19/2011 - 43, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2010, č. j. 29 A 63/2010-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 12. 2011 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka současně žádá o projednání její věci bez právního zastoupení a vyjadřuje přesvědčení, že je jejím ústavně zaručeným právem ohajovat se osobně, takové právo dle ní vyplývá i z mezinárodních závazků České republiky.
Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost nesplňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla stěžovatelka vyzvána dne 18. 1. 2012 k odstranění vad návrhu, které spočívaly ve skutečnosti, že nebyla v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem. Pro odstranění vad návrhu byla stěžovatelce stanovena lhůta 30 dnů ode dne doručení výzvy. Stěžovatelka byla současně poučena, že podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
Stěžovatelka reagovala na výzvu soudu sdělením ze dne 3. 2. 2012, ve kterém trvá s odkazem na závaznost mezinárodních smluv na svém požadavku vystupovat v řízení před Ústavním soudem bez právního zástupce.
V důsledku toho, že stěžovatelka předmětnou vadu v určené lhůtě neodstranila a současně neuvedla důvody, které by jí v tom bránily, Ústavní soud se nemohl návrhem věcně zabývat, když s ohledem na argumenty navrhovatelkou tvrzené nebylo namístě ani stanovení dodatečné lhůty k odstranění vad návrhu. Samotný nesouhlas s institutem povinného právního zastoupení účastníka řízení před Ústavním soudem, kterým navrhovatelka neodstranění vady v podstatě odůvodňuje, přitom není relevantní.
Absence právního zastoupení je totiž nedostatkem promítajícím se v deficitu jedné z nezbytných formálních (procesních) podmínek projednatelnosti ústavní stížnosti a zakládá nutnost jejího odmítnutí, aniž by bylo možné přihlédnout k jakýmkoliv, byť i třeba v ostatním zcela specifickým důvodům (za jiných okolností, tj. umožňuje-li to zákon) případně v jiném kontextu zvláštního zřetele hodných. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jakožto orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) přirozeně vychází a je povinen při výkonu své jurisdikce důsledně vycházet z principu, že co do případů, mezí a způsobů může uplatňovat státní moc jen v zákonném a ústavním rámci (zákon o Ústavním soudu, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR), což je v právním státě nezbytná podmínka pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů.
Pokud jde o stěžovatelkou předloženou kritiku institutu povinného právního zastoupení, podotýká pro úplnost Ústavní soud, že se k této otázce ve své judikatuře již mnohokráte vyjádřil. Smyslem a účelem ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace vzhledem k druhu řízení před Ústavním soudem, jakož i vzhledem k druhu řízení, jež mu předcházelo, a současně i bez diferenciace povinnosti právního zastoupení v závislosti na stupni právní kvalifikace účastníků nebo vedlejších účastníků řízení. Pro interpretaci daného ustanovení platí tudíž princip lege non distinguente nec nostrum est distinguere. Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení (tak stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996 Pl. ÚS-st 1/96 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, str. 471 a násl.). Povinnost být v řízení zastoupen se vztahuje na celé řízení, včetně sepsání samotné ústavní stížnosti. Nelze se domnívat, že tento úkon není součástí řízení před Ústavním soudem, ba právě naopak, je to prakticky nejdůležitější část řízení, neboť účast advokáta při podávání ústavních stížností má jednak vyloučit a omezit zbytečná podání a tím chránit občany před zbytečnými finančními náklady, jednak má již v podání vyhodnotit skutečnosti vedoucí k porušení ústavnosti, včetně označení, která základní práva a svobody občanů byly porušeny, to vše za dodržení zákonem předepsaných náležitostí (viz k tomu usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 141/97 ze dne 17. 2. 1998 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usnesení č. 12, str. 377 a násl.).
To platí i pro věc stěžovatelky, jejíž ústavní stížnost v podobě, jak jí sama sepsala, jednoznačně nesplňuje požadavky kladené zákonem o Ústavním soudu na obsah ústavní stížnosti, zejména postrádá jakoukoli ústavně právní argumentaci. Podstatou právní věci stěžovatelky je dle jejích slov neprojednání udržovacích prací na jejich nemovitostech. Z rozhodnutí správních soudů přitom vyplývá, že stěžovatelka podala žalobu pouze proti důvodům rozhodnutí správního orgánu, nikoli proti výroku, proto byla její žaloba jako nepřípustná odmítnuta. Nelze v žádném případě přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že její ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti.
Za této situace, tedy kdy stěžovatelka neposkytla řádnou součinnost, nezbylo soudci zpravodaji než se v předmětné věci přiklonit k ustálené judikatuře Ústavního soudu, vyjádřené např. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 296/97 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usnesení č. 20: "povinnost plynoucí státu z ústavně zaručeného práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) je dostatečně - i z hlediska obligatorního zastoupení pro řízení před Ústavním soudem - zabezpečena zákonem stanoveným způsobem (zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii), byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek apod.). Je totiž věcí státu, a nikoli subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemovitým žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno."] a bezpodmínečně trvat na povinném právním zastoupení stěžovatele v řízení před Ústavním soudem.
V případě stěžovatelky nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že již byla v minulosti účastníkem řízení před Ústavním soudem (řízení vedená pod sp. zn II. ÚS 478/08, IV. ÚS 3284/09), tedy musela jí být a dle jejího vyjádření jí i byla známa jednak skutečnost, že v řízení před Ústavním soudem je vyžadováno povinné zastoupení advokátem, a dále i možnost zajistit si právní zastoupení v případě, že nemá prostředky na hrazení nákladů právního zastoupení, cestou určení advokáta Českou advokátní komoru (§18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů).
Ústavnímu soudu je známo, že se stěžovatelka obrátila na Evropský soud pro lidská práva, u kterého zpochybňuje praxi Ústavního soudu, pokud jde o systém určování právních zástupců ve spolupráci s Českou advokátní komorou. V nyní projednávané věci však z textu ústavní stížnosti ani z dalšího podání stěžovatelky nevyplývá, že by se s žádostí o určení advokáta na Českou advokátní komoru obrátila, jak jí bylo ve výzvě Ústavního soudu sděleno, ani neuvedla žádné skutečnosti, které by jí v tom bránily.
Vzhledem k výše uvedenému a skutečnosti, že stěžovatelka vady podání ve lhůtě soudem stanovené neodstranila, jsou podmínky §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu splněny, neboť lhůta třiceti dnů k odstranění vad uplynula marně. Ústavní soud proto soudcem zpravodajem usnesením rozhodl o odmítnutí návrhu pro neodstranění vad ve lhůtě k tomu určené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. března 2012
Ivana Janů
soudce zpravodaj