ECLI:CZ:US:2012:1.US.3857.12.1
sp. zn. I. ÚS 3857/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. listopadu 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti České kanceláře pojistitelů se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Brně, Výstaviště 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 70 Co 253/2012 ze dne 19. července 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnického, zaručovaných čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozsudku, byl tímto rozhodnutím v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku potvrzen rozsudek soudu I. stupně, jímž bylo zčásti vyhověno žalobě a stěžovatelce stanovena podle §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. povinnost zaplatit žalobci z garančního fondu částku 40 149,- Kč, představující škodu na vozidle žalobce, zaparkovaném na odstavné ploše pro vozidla v obci Vejprty, způsobenou vozidlem BMW, které nebylo pojištěno. Odvolací soud vycházel ze soudem I. stupně správně zjištěného skutkového stavu a ztotožnil se - s podrobným zdůvodněním - i s jeho závěry právními. Nepřisvědčil tak námitce stěžovatele o tom, že by nárok žalobce byl promlčen a stejně tak nepřisvědčil ani jeho výkladu aplikovaného zákona č. 168/1999 Sb., zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen "zákon).
Proti tomuto rozsudku směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka, obdobně jako v předcházejícím řízení, s důrazem na zjištěný fakt, že škoda byla způsobena na vozidle žalobce umístěném na pozemku, který nelze ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb. kategorizovat jako pozemní komunikaci, oponuje závěrům obecných soudů, které podle ní svévolně a v rozporu s dobrými mravy konstituovaly stěžovatelce povinnost nad rámec právní úpravy, přitom v podstatě argumentuje tím, že ustanovení aplikovaného §24 odst. 2 písm. b) zákona je třeba vykládat v souvislosti s jeho ustanovením §1 odst. 2 zákona a dovozuje, že v případě škodné události nastalé na jiném místě, než vymezeném ustanovením §1 odst. 2 zákona, nevzniká poškozenému nárok na plnění z garančního fondu dle §24 odst. 2 písm. b) zákona. Z těchto v ústavní stížnosti dále podrobně rozvedených důvodů navrhla proto zrušení napadeného rozsudku.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ustáleně judikuje, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v projednávané věci zjištěn nebyl.
Obecné soudy se dané věci náležitě věnovaly. Na základě zjištěného skutkového stavu, který Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže sám přehodnocovat, z něhož však považuje za potřebné zdůraznit, že "škodící" nepojištěné vozidlo BMW jelo (bylo provozováno) na pozemní komunikaci, což vyplynulo z policejního spisu, na místo nehody nebyl jiný možný přístup - ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly argumenty a úvahy vedoucí je k závěru o tom, že povinnost stěžovatelky nahradit z garančního fondu žalobci škodu na jeho vozidle ve smyslu ustanovení §24 odst. 2 písm. b) zákona je dána, byť ke škodě došlo na vozidle umístěném mimo pozemní komunikace. Odvolací soud tak učinil i s odkazem na důvodovou zprávu k zákonu č. 168/1999 Sb., přičemž mimo jiné poukázal na to, že povinnost k pojištění vozu popř. placení příspěvku do garančního fondu ČKP není přímo závislá na provozování vozidla na pozemních komunikacích, nýbrž souvisí s vlastnictvím a trvající registrací. Výklad použitých ustanovení zákona obsažený v napadeném rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud za ústavně nekonformní, zároveň však připomíná svoji roli soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) s tím, že k interpretaci jednouchého práva jsou povolány především soudy obecné a k jejímu sjednocování pak soud Nejvyšší, na který se stěžovatelka s dovoláním neobrátila. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky zjištěn nebyl a nemohlo tak dojít ani k porušení jejích vlastnických práv.
Z uvedených důvodů byla stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako neopodstatněná odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 20. listopadu 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu