ECLI:CZ:US:2012:1.US.3862.11.1
sp. zn. I. ÚS 3862/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Ivou Misíkovou, advokátkou, se sídlem Smetanova 834, 293 01 Mladá Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2011, sp. zn. 29 Co 423/2011, a proti výroku III rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 18 C 231/2010, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na porušení svých základních práv zakotvených v čl. 4 odst. 4, čl. 9 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů ve výrocích o nákladech řízení.
Z ústavní stížnosti a jejích přílohy bylo zjištěno, že uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi byla v meritorních výrocích I a II zamítnuta žaloba stěžovatele na peněžité plnění vůči dvěma žalovaným. Výrokem III bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit 1. žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku. Ve zbývající části právo na náhradu nákladů nebylo 1. žalované přiznáno, a to s odůvodněním, že zcela úspěšné 1. žalované sice přísluší plné právo na náhradu nákladů řízení (§142 odst. 1 o. s. ř.), avšak s přihlédnutím k okolnostem na straně žalobce (stěžovatele), který je v invalidním důchodu a má dvě vyživovací povinnosti, byla povinnost moderována dle §150 o. s. ř.
K odvolání 1. žalované výrok III rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce (stěžovatel) je povinen zaplatit 1. žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 17 302 Kč do 6 měsíců od právní moci usnesení. Dále rozhodl, že žalobce (stěžovatel) je povinen na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatit částku 960 Kč do 1 měsíce o právní moci usnesení. Odvolací soud uvedl, že §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, přičemž mimořádné okolnosti na straně žalobce (stěžovatele) pro uvedený postup neshledal.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl jen tolik, že soudy porušily jeho základní práva tím, že nezohlednili jeho předchozí argumentaci, kdy tvrdil, že chováním 1. žalované mu vznikla škoda a že výše (nepřiznaného) nároku by měla být poměřována s náklady na zastoupení 1. žalované. Později stěžovatel doplnil ústavní stížnost o kopie rozhodnutí v jiné právní věci proti stejné žalované, kdy byl rovněž aplikován §150 o. s. ř. ve prospěch stěžovatele a senát 25 Co Krajského soudu v Praze se s tímto hodnocením ztotožnil.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K výkladu a aplikaci procesních předpisů, včetně §150 o. s. ř. jsou oprávněny obecné soudy a z předložené věci nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by indikovaly exces z řádné soudní praxe. Krajský soud v Praze vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu (přesněji řečeno, soudu prvního stupně vytkl v tomto směru nedůslednost) a své rozhodnutí dostatečně a konkrétně odůvodnil. Vyšel z výkladu §150 o. s. ř., který stěžovateli v konkrétní věci nesvědčí, v čemž však není možno spatřovat protiústavnost, ačkoliv v jiném řízení stěžovatele (jak dokládá), moderační právo v jeho prospěch aplikováno bylo. V podrobnostech postačí na usnesení Krajského soudu v Praze odkázat.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem soudů došlo k porušení (hmotněprávních či) procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r
předseda senátu