ECLI:CZ:US:2012:1.US.3901.11.1
sp. zn. I. ÚS 3901/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Miloslavem Havlenou, advokátem se sídlem v Blatné, Zahradnická 407, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2009 č. j. 48 Cm 62/2008-80 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2011 č. j. 9 Cmo 353/2010-161, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými prý došlo k porušení jeho základních práv a svobod, garantovaných zejména čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ve věci současně s ní podal i dovolání s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. O tomto dovolání nebylo v době vydání tohoto usnesení Ústavního soudu rozhodnuto; to si ověřil Ústavní soud i dotazem u Krajského soudu v Plzni.
Jak plyne z poučení v napadeném rozsudku odvolacího soudu, z relevantní právní úpravy i z tvrzení stěžovatele, přípustnost podaného dovolání závisí na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tedy že jde o dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti uvádí, proč se domnívá, že jsou dány důvody pro shledání přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska Ústavní soud v projednávaném případě vzal v úvahu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, v platném znění, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatní mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podá-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v novelizovaném znění; dle něho platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli zůstává v takovém případě zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné (z důvodů závisejících na jeho uvážení), nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost. Výše uvedené platí přirozeně za předpokladu, že bylo dovolání stěžovatelem uplatněno řádně.
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o řádně podaném dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně, i z pouhé skutečnosti, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že napadená rozhodnutí obecných soudů lze reparovat v rámci řízení dovolacího. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud řízení přerušil a rozhodl se vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy předčasné.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky řízení dovolacího. Podmínkou je pouze to, aby byl mimořádný opravný prostředek uplatněn řádně. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva", a je proto zcela na stěžovateli, jaké procesní prostředky, i s ohledem na další možné procesní dopady, k ochraně svých práv zvolí.
Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Za tohoto stavu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění zjevné vady v plné moci, která spočívala v tom, že stěžovatel zmocnil advokáta k zastupování ve věci ústavní stížnosti proti "usnesení VS v Praze č. j. 9 Cmo 297/2009 a usnesení KS v Plzni č. j. 48 Cm 62/2008". Stejná vada byla i v petitu ústavní stížnosti. Z obsahu ústavní stížnosti i z přiložených rozhodnutí totiž vyplynulo, že jde o zjevný omyl v označení napadeného rozhodnutí vrchního soudu; plná moc i petit měla správně znít "proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2009 č. j. 48 Cm 62/2008 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2011 č. j. 9 Cmo 353/2010-161". Klíčové pak je, že i kdyby stěžovatel tuto vadu petitu ústavní stížnosti a plné moci odstranil, na výsledku řízení o ústavní stížnosti by to nic změnit nemohlo; proto by případná výzva k odstranění vady plné moci ze strany Ústavního soudu byla pouhým formalismem, zbytečně by prodlužovala řízení o ústavní stížnosti a nutila by stěžovatele a jeho advokáta činit zbytečný úkon (zaslat Ústavnímu soudu další plnou moc).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2012
Vojen Güttler
soudce zpravodaj