ECLI:CZ:US:2012:1.US.3933.12.1
sp. zn. I. ÚS 3933/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Ivo Jahelkou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2012 č. j. 21 Cdo 1771/2011-123, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. února 2011 č. j. 19 Co 260/2011-103 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 11. listopadu 2010 č. j. 4 C 247/2009-67, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 10. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10, čl. 26 odst. 3 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy při svém rozhodování nepřihlédly k §11 odst. 6 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, podle kterého žádné rozhodnutí správce nebo zpracovatele, jehož důsledkem je zásah do právních a právem chráněných zájmů subjektu údajů, nelze bez ověření vydat nebo učinit výlučně na základě automatizovaného zpracování osobních údajů. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že v dané věci byla kontrola zákazu používání výrobních a pracovních prostředků zaměstnavatele pro svoji osobní potřebu provedená zaměstnavatelem přiměřená. Stěžovatel zdůrazňuje, že již v řízení před obecnými soudy opakovaně poukazoval na stanovisko č. 2/2009 Úřadu pro ochranu osobních údajů, které se podrobně zabývá právě otázkou ochrany soukromí zaměstnanců se zvláštním zřetelem k monitoringu pracoviště. Úřad pro ochranu osobních údajů v citovaném stanovisku činí zásadní závěr v tom směru, že "sledovat používání webových stránek zaměstnanci pro účely zaměstnavatele možné není, pokud nejsou splněny zákonem stanovené podmínky, tj. závažný důvod, spočívající ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele, přičemž ani statistické sledování využívání přístupu k internetu, např. doby strávené surfováním po internetu, není v souladu se zákoníkem práce". Podle názoru stěžovatele došlo v jeho případě i k porušení rovnosti v zacházení se zaměstnanci ve smyslu §13 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, neboť v řízení před obecnými soudy bylo zjištěno, že i řada ostatních zaměstnanců trávila podstatnou část pracovní doby sledováním internetu (z tohoto důvodu zaměstnavatel přistoupil k monitoringu), avšak pouze ve dvou případech rozhodnul zaměstnavatel o okamžitém zrušení pracovního poměru.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dopisem ze dne 3. 11. 2009 zaměstnavatel Kasalova pila s. r. o., se sídlem Jindřichův Hradec (dále jen "zaměstnavatel"), sdělil stěžovateli, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem spatřoval zaměstnavatel v tom, že stěžovatel "v období od 1. 9. 2009 do 30. 9. 2009 v pracovní době strávil celkem 102.97 hodin neefektivní prací na počítači", kdy prohlížel v dopise ze dne 3. 11. 2009 uvedené stránky. Tím porušil mimo jiné také povinnost stanovenou v Pracovním řádu v článku 5.3 písmeno w) "nepoužívat internetové stránky s pochybným či citlivým obsahem, nebo stránky typu on-line zpravodajství, sledování TV přes internet nebo poslech rozhlasu přes internet, které mohou nadměrně zatěžovat počítačovou síť a které nesouvisí s výkonem sjednané práce". Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Jindřichově Hradci domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 11. 11. 2010 č. j. 4 C 247/2009-67 žalobu zamítl a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit zaměstnavateli "náklady řízení ve výši 13 800 Kč". K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 2. 2011 č. j. 19 Co 260/2011-103 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo.
V odůvodnění svého napadeného rozsudku Nejvyššího soud stěžovateli vyložil, že v projednávané věci bylo třeba přihlédnout především k tomu, že cílem kontroly prováděné zaměstnavatelem nebylo zjišťování obsahu e-mailových zpráv, obsahu SMS nebo MMS, případně odeslaných či přijatých stěžovatelem, nýbrž toliko zjištění, zda stěžovatel respektuje (a když nerespektuje, tak v jaké míře) ze zákona vyplývající zákaz užívat pro svou osobní potřebu výpočetní techniku zaměstnavatele včetně jeho telekomunikačních zařízení, a to s přihlédnutím k výslovně v pracovním řádu uvedeném zákazu "nepoužívat internetové stránky s pochybným či citlivým obsahem nebo stránky typu on-line zpravodajství, sledování TV přes internet nebo poslech rozhlasu přes internet, které mohou nadměrně zatěžovat počítačovou síť a které nesouvisí s výkonem sjednané práce". Nejvyšší soud tedy vycházel z toho, že prováděná kontrola směřovala toliko k ochraně majetku zaměstnavatele. O soukromí zaměstnance jistě vypovídá i údaj o tom, které internetové stránky sleduje, avšak podstatou kontroly nebylo toto zjištění, nýbrž pouze zjištění, zda zaměstnanec sledoval takové internetové stránky, které s výkonem jeho práce nesouvisely. Proto je dle Nejvyššího soudu správný závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci provedený důkaz "detailním výpisem aktivit login: B., za období 1. 9. 2009 - 30. 9. 2009" není "nepřípustným" důkazem.
Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Také závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího Ústavní soud neshledal vybočujícími z mezí ústavnosti, neboť má za to, že výklad a aplikace ustanovení §316 odst. 1 a 2 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
Nejvyšší soud se taktéž vypořádal s námitkou stěžovatelem tvrzeného rozporu s ustanovením §316 odst. 2 zákoníku práce, kdy dovodil, že v projednávané věci se jednalo o kontrolu dodržování zákazu uvedeného v ustanovení §316 odst. 1 zákoníku práce, jejíž výkon zákon zaměstnavateli umožňuje, a nikoli o sledování soukromí (soukromých aktivit) zaměstnance; míra zásahu do soukromí stěžovatele (pokud vůbec nějaká) byla tedy podle názoru Nejvyššího soudu zcela zanedbatelná.
Právě míra zásahu do práva na soukromí stěžovatele kolidujícího s právem na ochranu majetku zaměstnavatele je pro rozhodování Ústavního soudu rozhodná. V tomto směru Ústavní soud opětovně připomíná, že jeho úkolem není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka. Zásah takové intenzity ani s přihlédnutím ke stanovisku č. 2/2009 Úřadu pro ochranu osobních údajů do práva na ochranu soukromí stěžovatele Ústavní soud neshledal. Z obsahu ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by stěžovatel popíral zaměstnavatelem mu vytýkaná pochybení, stěžovatel pouze rozporuje důkaz osvědčující konkrétní počet na internetu neefektivně jím strávených hodin a upozorňuje, že není jeho vinou, že mu zaměstnavatel nepřiděloval práci, případně mu ji přiděloval, ale stěžovatel "byl natolik schopný, že ji zvládnul v čase, který neodpovídal trvání celé pracovní směny".
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu