ECLI:CZ:US:2012:1.US.3955.11.1
sp. zn. I. ÚS 3955/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. J., zastoupeného Mgr. Františkem Duškem, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2011, čj. 6 Tdo 530/2011 - 63, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 9 To 193/2008, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 9 T 237/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti K. J. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení těchto základních práv spatřoval v postupu soudů, které údajně nerespektovaly zásadu presumpce neviny, zásadu in dubio pro reo, nevypořádaly se s jeho argumentací a zejména mu neumožnily řádně a po dostatečně dlouhou dobu seznámit se s příslušným trestním spisem a v odvolacím řízení nebyl zastoupen obhájcem, ačkoli byl dán důvod nutné obhajoby.
Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jednalo se o rozsudek, kterým byly, podle §37a trestního zákona (dále jen "TrZ"), zrušeny rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 2 T 63/2003, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 8 T 279/2006. Soud prvního stupně poté znovu rozhodl a uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ (bod I. výroku), za který ho odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců nepodmíněně, za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 11 T 47/2005. Dále jej uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 TrZ (bod II. výroku) a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 TrZ (bod III. výroku), za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně. Pro výkon uložených trestů byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Předmětné skutky spáchal tak, jak je popsáno ve výrokové části rozsudku.
Nutno podotknout, že odvolací soud rozhodoval znovu poté, co jeho předchozí usnesení ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 9 To 265/2008, kterým zamítl odvolání stěžovatele proti shora označenému odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, bylo po zadržení stěžovatele a jeho dodání do výkonu trestu v roce 2010 zrušeno, neboť stěžovatel byl v předchozím odvolacím řízení na útěku a po zadržení podal, podle §306a odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), návrh na zrušení původního rozhodnutí.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat jejich rozhodovací činnost pohledem "další odvolací instance". Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však nejedná. To, že soud rozhodl způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
V projednávané věci obecné soudy, na základě řádného dokazování a hodnocení provedených důkazů, spolehlivě zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, ten posoudily správně i po právní stránce a ve svých rozhodnutích řádně uvedly, které skutečnosti a z jakých důkazů vzaly za prokázané, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu.
Namítal-li stěžovatel, že došlo k porušení principu presumpce neviny a z něho vyplývající zásady in dubio pro reo, je třeba uvést, že toto pravidlo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tzn. jestliže po vyčerpání všech dosažitelných důkazů zůstanou o skutkové otázce důvodné pochybnosti, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších důkazů. V tomto případě však bylo prokázáno, mimo jakoukoli pochybnost, že se skutky, které byly předmětem trestního řízení, objektivně staly a že stěžovatel je skutečně tou osobou, která tato jednání spáchala. Žádná pochybnost o vině stěžovatele tudíž nevznikla.
K tvrzení, že mu nebylo umožněno nahlížení do spisu, Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že právo obviněného nahlížet do spisu je jednou ze složek jeho práva na obhajobu, zaručeného čl. 40 odst. 3 Listiny, který stanoví, že obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby. Toto právo je rozvedeno v §65 TrŘ, který v odstavci 1 stanoví, že: "Obviněný, poškozený a zúčastněná osoba, jejich obhájci a zmocněnci mají právo nahlížet do spisů (...)".
V posuzované věci stěžovatel požádal dne 20. 7. 2010 o nahlédnutí do spisu a téhož dne mu bylo vyhověno. Z důvodu jeho náhlé zdravotní indispozice bylo nahlížení do spisu po cca 30 minutách přerušeno. Stěžovatel pak znovu žádal o nahlédnutí do spisu, ale z procesních důvodů mu nebylo možno vyhovět. Nicméně stěžovatel byl v rozhodné době zastoupen dvěma zvolenými obhájci, přičemž jeden měl, podle tvrzení stěžovatele, plnou moc pouze k nahlížení do spisu a dne 25. 10. 2010, ještě před veřejným zasedáním, se dostavil na příslušný soud právě za účelem nahlížení do spisu. Je zřejmé, že stěžovatel byl s obsahem spisu seznámen částečně sám a částečně prostřednictvím svého obhájce. Navíc, po skončení odvolacího řízení do spisu nahlédl osobně a jak je patrno z odůvodnění podaného dovolání i ústavní stížnosti, neprokázal, že by se ve spisu nacházelo něco, k čemu by potřeboval získat přístup, aby mohl napadnout odsuzující rozsudek. Stále totiž opakuje svoje námitky uplatněné nejen v odvolacím řízení, ale již v předchozím řízení před soudem prvního stupně. Nelze než uzavřít, že přezkoumáním této části stížnosti nevyšlo najevo, že by stěžovatel nebyl dostatečně informován o podstatných právních a skutkových důvodech trestního stíhání.
Nepřípadnou je i jeho námitka o porušení práva na obhajobu v odvolacím řízení, protože veřejné zasedání mělo proběhnout "bez přítomnosti jeho obhájce".
Podle čl. 40 odst. 3 Listiny má obviněný v trestním řízení právo hájit se sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Obdobně, podle čl. 6 odst. 3 písm. c) věta první Úmluvy, má obviněný právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru. Ustanovení §37 odst. 2 TrŘ, upravující toto právo, stanoví, že si obviněný může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce.
Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel byl po celou dobu řízení před odvolacím soudem zastoupen jím zvoleným obhájcem JUDr. Z. K., který vypracoval odvolání i závěrečný návrh. Výjimkou mělo být až veřejné zasedání konané dne 27. 10. 2010, neboť těsně před jeho konáním dne 25. 10. 2010 stěžovatel vypověděl svému zvolenému obhájci plnou moc. K plné moci udělené jinému obhájci Mgr. M. B. uvedl, že tato sloužila pouze k nahlédnutí do spisu.
Uvedená námitka byla i předmětem dovolání a Nejvyšší soud se jí velmi podrobně zabýval a s ní vypořádal. Jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení, stěžovatel měl v rozhodném období dva obhájce. JUDr. K. udělil dne 2. 3. 2010 tzv. generální plnou moc a Mgr. B. si zvolil dne 5. 3. 2010, přičemž z jejího textu doslovně citovaného v usnesení Nejvyššího soudu (str. 12), vyplývá, že byla udělena v širším rozsahu než jen pro nahlížení do spisu. Dne 25. 10. 2010 v 21.43 hod. JUDr. K. informoval odvolací soud o výpovědi plné moci ze strany stěžovatele s tím, že z tohoto důvodu se veřejného zasedání nezúčastní. Nového obhájce si však stěžovatel nezvolil.
Následně byl veřejnému zasedání přítomen jednak JUDr. K., jemuž stěžovatel krátce před veřejným zasedáním vypověděl plnou moc, a jednak i Mgr. B., přičemž oba tito obhájci uplatnili důvody odvolání, jak bylo zjištěno z protokolu o veřejném zasedání. Odvolací soud rovněž poučil stěžovatele, že podle §37 odst. 2 TrŘ i obhájce, jemuž stěžovatel krátce před veřejným zasedáním vypověděl plnou moc, je i nadále povinen stěžovatele obhajovat, resp. provést časově nejbližší úkony. Vzhledem k tomu, že uvedený obhájce nebyl z obhajování vyloučen, vykonal obhajobu stěžovatele i ve veřejném zasedání, které bylo zakončeno vyhlášením usnesení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že jednání stěžovatele považuje za pouhou obstrukci.
S ohledem na uvedené okolnosti lze souhlasit se závěrem Nejvyššího soudu, že v řízení o odvolání, včetně veřejného zasedání, byl stěžovatel zastoupen obhájcem a postup odvolacího soudu byl zcela v intencích citovaného zákonného ustanovení. Ústavní soud se přiklání i k závěru odvolacího soudu, že ze strany stěžovatele se s vysokou mírou pravděpodobnosti jednalo o záměrnou obstrukci směřující ke zmaření veřejného zasedání. V této souvislosti je vhodné připomenout, že i Ústavní soud v minulosti opakovně akcentoval, že důvodnou obavu z případných obstrukcí v trestním řízení ze strany obviněných, ve snaze vyhnout se obmyslným jednáním důsledkům spojeným s trestním stíháním, nelze vyloučit a je na obecném soudu, aby posoudil všechny relevantní okolnosti, které ji zakládají a rozlišil obstrukční důvody a jiné závažné důvody (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 83/96, II. ÚS 2448/08). Takto se stalo odvolacím soudem v nyní posuzované věci, kdy své závěry ústavně akceptovatelným způsobem odůvodnil.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu