ECLI:CZ:US:2012:1.US.396.12.1
sp. zn. I. ÚS 396/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010, čj. 58 Co 319/2010 - 83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, vydaného v řízení o přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu, ve kterém jako žalobce uspěl jen částečně. Podle jeho názoru bylo tímto rozsudkem porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
V ústavní stížnosti uvedl, že podal žalobu na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 546.500,- Kč, za porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Řízení, ve kterém došlo k průtahům, se týkalo sporu, kdo je vlastníkem nemovitosti "Areálu cihelny Nehvizdy", kterou nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 28. 12. 1995. Spor vznikl v důsledku pochybení České republiky jak v procesu privatizace, tak v soudním řízení. Řízení pro stěžovatele začalo v dubnu 1998 a skončilo v červnu 2009. Průtahy v řízení byly zjištěny ze strany soudů všech tří stupňů. V rámci celého řízení se opakovaně domáhal provedení důkazů prokazujících, že řízení o určení spoluvlastnictví k nemovitostem představovalo pro něho mimořádný význam a citelně se dotklo jeho osobní sféry. Odvolací soud neprovedení jím navrhovaných důkazů přesvědčivě nezdůvodnil. V rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny ústavně nekonformním postupem nezjistil dostatečně skutkový stav rozhodný pro aplikaci kritéria §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. Extrémním a ústavně nepřípustným způsobem tak zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovateli nebylo umožněno domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, což vedlo k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 4. 2010, čj. 17 C158/2008 - 50, byla žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti uložena povinnost zaplatit stěžovateli 88.000,- Kč, v částce 458.500,- Kč byla žaloba zamítnuta. Po odvolání obou účastníků změnil Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli 44.500,- Kč a v částce 502.000,- Kč žalobu zamítl. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná a správná skutková zjištění a dospěl ke správnému závěru o základu žalobou založeného nároku. Obvodní soud správně vycházel z částky 15.000,- Kč ročně. V daném případě nepřiměřeně dlouhé řízení před Okresním soudem Praha-východ trvalo 11 let a 2 měsíce, takže základní výměra zadostiučinění činí 167.500,- Kč. Uzavřel, že v dané věci odpovídá přiměřenému zadostiučinění za nemajetkovou újmu částka 100.500,- Kč. Od této částky je třeba odečíst náhradu žalovaným již stěžovateli poskytnutou ve výši 56.000,- Kč. Žalobu tedy uznal za důvodnou co do částky 44.500,- Kč.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl pro nepřípustnost, za použití §237 odst. 3 OSŘ s tím, že otázka, u kterých řízení se předpokládá zvýšený význam pro účastníka, již byla v judikatorní praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s názorem dovolacího soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice stěžovatele zejména s právními závěry odvolacího soudu, a to ve shodném rozsahu, jako v průběhu celého řízení před obecnými soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy, ale toto postavení mu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkoumání ústavnosti předmětného řízení lze konstatovat, že obecné soudy ve věci stěžovatele správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Zejména Městský soud v Praze se věcí důkladně zabýval, správně aplikoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu a zákona č. 82/1998 Sb. Rozebral podrobně všechny argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vyložil, v čem spočívá "zvýšený význam řízení" pro účastníky tohoto typu řízení a jak je třeba posuzovat kritéria "významu řízení". Stačí tedy odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. V dané věci tedy nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod., jak tvrdil stěžovatel. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu