ECLI:CZ:US:2012:1.US.3971.12.1
sp. zn. I. ÚS 3971/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti A. M., zast. JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, sídlem Na Hřebenech II, 1718/8, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2012 č. j. 19 Co 448/2012-41 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. září 2011 č. j. 36 EXE 3184/2011-10, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka napadla ústavní stížností v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů a domáhala se jejich zrušení, přičemž současně navrhla odklad jejich vykonatelnosti. K věci uvedla, že usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") bylo potvrzeno usnesení (pozn. s nesprávným datem jeho vydání uváděným stěžovatelkou) Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud"), kterým byla na majetek stěžovatelky nařízena exekuce k vymožení pohledávky ve výši 808 Kč a souvisejících nákladů. Exekučním titulem měl být rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 3. 2006 č. j. 24 C 72/2006-14. V odvolání proti nařízení exekuce tvrdila, že nebyla účastníkem řízení, z něhož měl vzejít exekuční titul, a namítala místní nepříslušnost exekučního soudu. V průběhu řízení bylo zjištěno, že v nalézacím řízení jí byl ustanoven opatrovník, konkrétně pracovník obvodního soudu, a k této problematice stěžovatelka citovala několik nálezů Ústavního soudu podporujících její názor, že takový postup soudu není ústavně konformní. Z tohoto důvodu se domnívá, že rozsudek obvodního soudu nemohl být považován vůči ní za legitimní exekuční titul. Na těchto základech stěžovatelka tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena její základní práva, a to právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"). V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla odložení vykonatelnosti napadených usnesení, a to s ohledem na její rodinné a sociální poměry.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 1 Dodatkového protokolu:
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
II.
Z předloženého usnesení krajského soudu Ústavní soud zjistil, že usnesením okresního soudu byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky podle vykonatelného rozsudku obvodního soudu, současně byl provedením této exekuce pověřen konkrétní exekutor. Proti usnesení podala stěžovatelka odvolání, které odůvodnila tím, že exekuční titul není vykonatelný; poukázala na to, že nebyla účastníkem řízení, v němž byl exekuční titul vydán, neboť jí nebyla doručena ani žaloba ani rozsudek ve věci samé, o existenci exekučního titulu se dozvěděla až z usnesení soudu o nařízení exekuce. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V odůvodnění svého usnesení krajský soud připomenul rozsah přípustných odvolacích námitek podle §44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb. a uvedl, že z nalézacího spisu obvodního soudu zjistil, že všechny náležitosti k nařízení exekuce byly splněny (tyto náležitosti podrobně konkretizoval (str. 2 dole odůvodnění), tudíž stěžovatelčina námitka nevykonatelnosti exekučního titulu byla, podle názoru krajského soudu, dostatečným způsobem vyvrácena. Na to navázal upozorněním, že pokud stěžovatelka namítá věcnou správnost exekučního titulu, nelze závěry nalézacího řízení v průběhu exekuce posuzovat, stejně jako nelze v exekučním řízení posuzovat správnost či zákonnost postupu nalézacího soudu při ustanovení opatrovníka účastníkovi neznámého pobytu. Odůvodnění obsahuje též poučení (resp. jeho náznak, v duchu rčení: Chytrému napověz ....), že věcnou správnost nalézacího řízení lze napadnout pouze za splnění zákonných podmínek, a to opravným prostředkem podaným v tomto nalézacím řízení.
III.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a s předloženým usnesením krajského soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, aby napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně a tradičně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, z tohoto důvodu není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, v nichž obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že k jejich porušení napadenými usneseními nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka poukazuje na údajnou nevykonatelnost exekučního titulu v důsledku tvrzených nedostatků při určování jejího opatrovníka v nalézacím řízení. Ústavní soud však shledal, že krajský soud postupoval při hodnocení jejích námitek ústavně konformním způsobem, že se vypořádal s jejími námitkami v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 20 Cdo 938/2008) akceptovanou Ústavním soudem (viz nález ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 1357/10). Pokud jde o její námitky ohledně ustanovení opatrovníka, pak z nálezů Ústavního soudu, které stěžovatelka v ústavní stížnosti cituje, vyplývá i návod na použití adekvátního právního prostředku způsobilého ochránit její práva.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, včetně souvisejícího návrhu na odklad vykonatelnosti, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2012
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu