ECLI:CZ:US:2012:1.US.3983.12.1
sp. zn. I. ÚS 3983/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, se sídlem Malá Skála 397, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2012 č. j. 25 Co 199/2012-119, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel včasnou ústavní stížností navrhl zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále také „odvolací soud“), kterým byla potvrzena napadená část výroku III a V rozsudku Okresního soudu Praha-východ (dále také „soud prvního stupně“) ze dne 15. listopadu 2011 č. j. 9 C 51/2010-84. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení, kterého se stěžovatel účastnil jako žalovaný.
Žalobce, T. H., se v řízení před Okresním soudem Praha-východ po stěžovateli domáhal zaplacení částky 82 536 Kč s příslušenstvím. Řízení bylo částečně zastaveno, žalobě bylo rovněž vyhověno pouze částečně. Výrokem III rozsudku soudu prvního stupně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 75 712 Kč s příslušenstvím, výrokem V pak povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 27 408 Kč.
Stěžovatel proti části výroku III tohoto rozsudku (co do částky 22 714 Kč) podal odvolání. Poukazoval na to, že soud prvního stupně při výpočtu náhrady za ztrátu výdělku vycházel pouze z příjmu poškozeného, přičemž nevzal v úvahu žádné výdaje. Ústavní stížností napadeným rozsudkem však byl rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III a ve výroku V potvrzen.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že žalobce působil jako zprostředkovatel pojištění, tedy jako osoba samostatně výdělečně činná. Ve sporu se tedy domáhal náhrady ušlého zisku po dobu trvání pracovní neschopnosti, která mu vznikla na základě zranění způsobených stěžovatelem. Výpočet měl být proto postaven nejen na zjištění, o co poškozený následkem škodné události přišel, ale i na zjištění nákladů, které poškozený na dosažení zisku vynakládal. V tomto bodě stěžovatel spatřuje zásadní odlišnost ve výpočtu náhrady škody u zaměstnanců v pracovním poměru a u osob samostatně výdělečně činných. Obecné soudy však dospěly k závěru, že žalobce podnikal tzv. beznákladově, tedy bez nákladů na zajištění, dosažení a udržení příjmu, což stěžovatel označuje za nereálné, neboť každý podnikatel musí vynaložit alespoň minimální náklady. Odvolací soud měl při ústním odůvodňování rozsudku dokonce uvést, že ze strany žalobce se jednalo o tzv. Švarc systém, nicméně v písemném odůvodnění toto konstatování uvedeno není. Žalobce dle stěžovatele pro účely zdanění navíc využíval tzv. výdajový paušál, a to ve výši 50 % z příjmu. Další pochybení je spatřováno v posouzení povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Obecné soudy měly žalobce vést ke splnění těchto povinností pouze ve vztahu k výši jeho hrubého příjmu, nikoliv však již ve vztahu k prokázání skutečných nákladů. Stěžovatel dodává, že on sám tyto povinnosti splnit nemohl a ocitl se ve stavu informačního deficitu. Dle jeho názoru měly obecné soudy žalobce poučit o povinnosti doložit, s jakými náklady podnikal, v opačném případě pak vycházet z nákladů obvyklých.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předloženého rozsudku a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. listopadu 2011 č. j. 9 C 51/2010-84 bylo částečně vyhověno žalobě proti stěžovateli. Výrokem III uvedeného rozsudku mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 75 712 Kč s příslušenstvím.
Proti tomuto výroku, resp. co do částky 22 714 Kč podal stěžovatel odvolání. V něm zejména uvedl, že soud prvního stupně při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku vycházel pouze z příjmů žalobce a nikoliv i z jeho nákladů. Žalobce k vyjádření k odvolání poukázal na podrobné zjišťování průměrného výdělku v řízení před soudem prvního stupně. Ten měl zjistit, že žalobci s jeho činností žádné náklady skutečně nevznikly, neboť se s nimi přímo počítalo ve smlouvách s pojišťovnou, kterou zastupoval.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2012 č. j. 25 Co 199/2012-119 byl výrok III rozsudku soudu prvního stupně potvrzen, stěžovateli byla dále uložena povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení, a to ve výši 14 124 Kč. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně odpovídá důkazům provedeným v řízení. Podstata sporu mezi účastníky měla spočívat ve výpočtu výše náhrady škody. Odvolací soud dovodil, že žalobce svoji činnost vykonával v prostorách zastoupené pojišťovny a užívání těchto prostor a dalšího zařízení bylo již zahrnuto ve výpočtu provizí, které žalobce dostával. Nebylo tedy zjištěno, že by mu v souvislosti s výkonem činnosti zprostředkovatele pojištění vznikaly náklady. Konkrétní výše náhrady škody tak byla stanovena na základě zjištěných příjmů poškozeného žalobce.
III.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani, pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem.
V souzené věci však k zásahu do práva na spravedlivý proces nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů, které provedl odvolací soud. Nevyplývá z něj však žádný podstatný argument, který by mohl odůvodnit závěr, že postupem obecného soudu došlo k porušení ústavně garantovaných práv. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvádí, na základě kterých skutečností byl dovozen závěr o povinnosti stěžovatele nahradit žalobci škodu, resp. na základě kterých skutečností byla stanovena její výše. Z tohoto pohledu nelze postupu odvolacího soudu nic vytknout.
K argumentu stěžovatele, že žalobce, ač neměl žádné výdaje, uplatňoval tento argument při zdanění výdajový paušál ve výši 50 %, Ústavní soud uvádí, že pro souzenou věc není rozhodující. Stejný závěr lze učinit i k poznámce o údajném Švarc systému.
Nelze souhlasit ani s posledním tvrzením stěžovatele, že v soudním řízení měla být žalobci uložena povinnost doložit své výdaje, a to s případným následkem jejich stanovení v obecné výši. Z odůvodnění jednoznačně vyplývá, že jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně se podmínkou výdajů řádně zabývaly a rovněž odpověděly na otázku, proč žalobce žádné výdaje neměl.
Jestliže tedy obecný soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudil odlišně od jeho přesvědčení a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Vojen Güttler,v.r.
předseda senátu