ECLI:CZ:US:2012:1.US.4058.12.1
sp. zn. I. ÚS 4058/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky D. K., zastoupené JUDr. Ladislavem Paulusem, advokátem se sídlem v Brně, Herčíkova 246/1a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, č. j. 25 Cdo 1609/2012 - 231, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2011, č. j. 44 Co 414/2011-196, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2011, č. j. 38 C 47/2007-188, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 10. 2012, která po doplnění podáním právního zástupce ze dne 1. 11. 2012 po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tím, že zasahují do jejího práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že pokud prokázala, že není v jejích majetkových možnostech zvolit si svého zástupce a současně to vyžaduje ochrana jejích zájmů (což je zřejmé již ze skutečnosti, že soud prvního stupně vyhověl její původní žádosti a ustanovil jí zástupce O.), pak je nezákonným a protiústavním postup soudu, který při zproštění takto ustanoveného zástupce z důvodu vzájemné ztráty důvěry mezi zástupcem a stěžovatelkou rozhodl, že se jí neustanovuje zástupce jiný. Stěžovatelka je přesvědčena a o tom, že soudy, resp. zejména Krajský soud v Brně postupoval svévolně, když v odůvodnění svého rozhodnutí neustanovit dalšího zástupce konstatoval, že stěžovatelka nekvalifikovaně zasahuje do činnosti ustanoveného zástupce, aniž by uvedl, k jakým nekvalifikovaným zásahům mělo v daném případě docházet. Rozhodnutí soudu je tedy dle stěžovatelky v tomto ohledu zcela nepřezkoumatelné. Z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně je stěžovatelce rovněž zřejmá předpojatost vůči její osobě, když soud uvádí, že "problém je tedy evidentně v žalobkyni", aniž by pro takový závěr soud podrobněji zkoumal skutkový stav. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že Nejvyšší soud ČR zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces tím, že se s odkazem na údajnou nepřípustnost dovolání odmítl zabývat jejím dovoláním. Stěžovatelka má za to, že soud v tomto ohledu nesprávně zúžil výklad termínu "rozhodnutí ve věci samé" pouze na rozhodnutí o nárocích uplatněných žalobou, s čímž se stěžovatelka neztotožňuje, když dle jejího názoru i rozhodnutí o ustanovení (resp. neustanovení) zástupce představuje samostatné rozhodnutí ve věci samé.
Z obsahu stěžovatelkou přiložených listin zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2011, č. j. 38 C 47/2007-188, byla zamítnuta žádost T. O., advokáta, o zproštění funkce ustanoveného zástupce stěžovatelky. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 12. 2011, č. j. 44 Co 414/2011-196, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se T. O. ustanovení zprošťuje a další advokát se k zastoupení stěžovatelky neustanovuje. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně opožděná [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a částečně zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Zjevně neopodstatněná je ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť Nejvyšší soud svoji nepříslušnost bránící mu posuzovat dovolání stěžovatelky posoudil zcela po právu. V odůvodnění svého napadeného usnesení Nejvyšší soud stěžovatelce vyložil, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně zproštění ustanoveného zástupce, nelze zařadit do výčtu rozhodnutí odvolacího soudu, proti nimž je ve smyslu ustanovení §237 až §239 o. s. ř. dovolání přípustné. Nejvyšší soud vycházel při svém rozhodování ze skutečnosti, že jednak není dovoláním napadené usnesení rozhodnutím ve věci samé, neboť za věc samu se pokládá nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (§79 odst. 1 o. s. ř.), a jednak dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních §238 a §238a o. s. ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení §239 o. s. ř. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jakým vyložil Nejvyšší soud pojem "rozhodnutí ve věci samé" (§237 o. s. ř.), poukazuje Ústavní soud na uznávanou komentářovou literaturu [Drápal. L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §až 200za. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1026], který definuje "věc samu" jako "věc, která je tím předmětem, pro něž se řízení vede. Ve sporném řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou (§79 odst. 1), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto." V tomto smyslu rozhodoval v nyní projednávané věci také Nejvyšší soud.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v dané věci Nejvyšší soud postupoval zákonem stanoveným způsobem, když dovolání stěžovatelky z výše uvedených důvodů odmítl.
Opožděná je pak ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně. Jak Ústavní soud zjistil dotazem u Městského soudu v Brně, rozhodnutí Krajského soudu v Brně nabylo právní moci dne 9. 1. 2012 a zákonná šedesátidenní lhůta ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu byla tedy zjevně (aniž by bylo potřeba zjišťovat datum doručení rozhodnutí odvolacího soudu právnímu zástupci stěžovatelky) překročena. Jak již bylo shora řečeno, dovolání proti tomuto rozhodnutí přitom není adekvátním procesním prostředkem ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, výše uvedenou zákonnou lhůtu pro podání ústavní stížnosti proto nelze odvíjet až od doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž platí, že ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku pouze tehdy, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, což se v nyní projednávané věci nestalo.
Za tohoto stavu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu k napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu