ECLI:CZ:US:2012:1.US.4146.12.1
sp. zn. I. ÚS 4146/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RUML-CZ, a. s., IČ: 26006201 se sídlem Kunětická 771, Sezemice, zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, se sídlem 17. listopadu 623, Pardubice, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 12. 2011, č. j. 7 C 129/2007-291, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. 8. 2012, č. j. 23 Co 56/2012-357, za účasti Okresního soudu v Pardubicích a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel včasnou ústavní stížností navrhl zrušení shora označených rozsudků a přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále také "odvolací soud") byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích (dále také "soud prvního stupně") o žalobě na zaplacení částky 90 084,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na legitimní očekávání, garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na poskytování ochrany zákonem stanoveným způsobem, garantované č. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo na spravedlivý proces, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení, kterého se stěžovatel účastnil jako žalovaný.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci PURUM, spol. s r. o., IČ: 25252798, se sídlem Budovatelská 111/7, Praha - Satalice, částku 88 974, 76,- Kč s příslušenstvím, ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Stěžovateli byla dále uložena povinnost nahradit žalobci a České republice náklady řízení. Ústavní stížností napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že k porušení ústavně garantovaných práv došlo zejména způsobem, jakým obecné soudy postupovaly při provádění důkazů a jejich hodnocení. Při rozhodování o uplatňovaném nároku měly v rozporu s principem rovnosti zbraní upřednostnit žalobce, a to zejména prováděním a hodnocením jím navržených důkazů a opomenutím důkazů navržených stěžovatelem. Obecné soudy dle tvrzení stěžovatele rovněž nenaplnily požadavek racionálního, logického a vyčerpávajícího odůvodnění svých rozsudků.
Podstata ústavní stížnosti je založena na dvou zásadních tvrzeních. Stěžovatel v prvé řadě poukazuje na zřejmou nevěrohodnost důkazů. Obecné soudy zejména neměly přihlédnout k tomu, že každý důkaz provedený k návrhu žalobce koliduje s důkazem provedeným k návrhu stěžovatele. Stejné rozpory však mají být zřejmé i mezi důkazy, jejichž provedení navrhl sám žalobce. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí přehled, o které rozpory se mělo jednat. Jeho druhým zásadním tvrzením je poukázání na skutečnost, že obecné soudy neprovedly některé jím navržené důkazy, přičemž o tomto neprovedení nebylo ani rozhodnuto. Konkrétně se mělo jednat o důkazy navržené v odvolacím řízení. V jeho rámci stěžovatel navrhl provést opětovný výslech svědka H., vyžádat si zprávu Finančního úřadu v Hradci Králové, vyzvat žalobce k předložení účetních dokladů, vypracovat znalecký posudek a vyslechnout jednatele žalobce. Z těchto důkazů byl však proveden pouze jediný, a to výslech svědka. O ostatních dle tvrzení stěžovatele odvolací soud vůbec nerozhodl.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích zrušil a aby mu přiznal náhradu nákladů řízení. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud před rozhodnutím ve věci samé odložil vykonatelnost napadených rozsudků.
Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod:
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Čl. 90 Ústavy České republiky:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených rozsudků a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 12. 2011, č. j. 7 C 129/2007-291, bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 88 974, 76,- Kč s příslušenstvím. Žaloba byla ve zbývající části zamítnuta. Stěžovateli byla dále uložena povinnost nahradit žalobci a České republice náklady řízení. Proti tomuto rozsudku, s výjimkou výroku o částečném zamítnutí žaloby, stěžovatel podal odvolání. V něm zejména uvedl, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy, potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Rozhodnutí mělo dále spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Za účelem zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů stěžovatel navrhl další dokazování. Mělo se jednat o vyžádání zprávy od Finančního úřadu v Hradci Králové, předložení účetních dokladů žalobce, ustanovení soudního znalce z oboru ekonomiky a výslech jednatele žalobce. Stěžovatel rovněž poukázal na nemožnost podepsání zakázkových listů ze strany svědka H.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. 8. 2012, č. j. 23 Co 56/2012-357, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvádí, na základě kterých skutečností a právních předpisů zakládá svůj závěr o nedůvodnosti odvolání. S ohledem na odvolací námitky stěžovatele bylo provedeno dokazování opakovaným výslechem svědka H. Ostatní stěžovatelem navržené důkazy nebyly provedeny, neboť je odvolací soud označil za nadbytečné.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením Krajského soudu v Brně Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem.
V souzené věci k zásahu do práva na spravedlivý proces nedošlo. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací v odůvodnění svých rozsudků podrobně rozvádí, z jakých důvodů bylo o nároku žalobce rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrocích, resp. z jakých důvodů nebylo vyhověno odvolání stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti vychází ze dvou tvrzení. K prvnímu tvrzení stěžovatele, tedy že obecné soudy vycházely z nevěrohodných důkazů, Ústavní soud uvádí, že není oprávněn přezkoumávat proces hodnocení důkazů. Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Teprve tehdy by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozsudků naopak vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od jeho přesvědčení a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
K druhému tvrzení stěžovatele, tedy že v odvolacím řízení nebyly provedeny jím navržené důkazy, přičemž odvolací soud o nich ani nerozhodl, Ústavní soud uvádí, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že soud stěžovatelovy návrhy zohlednil. Na str. 7 písemného vyhotovení napadeného rozsudku odvolací soud uvádí, že "další návrhy stěžovatele na doplnění dokazování (zprávou Finančního úřadu v Hradci Králové, znaleckým posudkem z oboru účetnictví a výslechem jednatele žalobce) považuje za nadbytečné, neboť nemohou ve věci přinést jiná relevantní zjištění pro souzenou věc." Není tedy pravdou, že by se odvolací soud se stěžovatelem navrženými důkazy nijak nevypořádal. Ústavní soud tak ani v tomto bodě neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Z výše uvedených zjištění rovněž vyplývá závěr, že postupem obecných soudů nebylo porušeno ani právo na legitimní očekávání, garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ani právo na poskytování ochrany zákonem stanoveným způsobem, garantované č. 90 Ústavy České republiky.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu