ECLI:CZ:US:2012:1.US.4217.12.1
sp. zn. I. ÚS 4217/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, ve věci navrhovatelky J. Č., zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Panská 6, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2012 č. j. 39 Co 310/2012-69, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. června 2012 č. j. 24 C 311/2002-48 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. června 2002 sp. zn. 24 C 311/2002, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. června 2002 sp. zn. 24 C 311/2002 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit (tehdejšímu) žalobci částku 808,- Kč a náklady řízení v částce 3 825,- Kč na účet právního zástupce žalobce, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, přičemž se tak stalo (mimo jiné) poté, co byl stěžovatelce ustanoven pro označené řízení ve smyslu §29 odst. 3 o. s. ř. opatrovník, a to jako účastníku řízení, jehož pobyt není znám.
Usnesením ze dne 4. června 2012 č. j. 24 C 311/2002-48 Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl (I.) návrh stěžovatelky na přiznání osvobození od soudních poplatků, jakož i (II.) návrh na odklad vykonatelnosti citovaného rozsudku. Svůj závěr o nemožnosti vyhovět návrhu na osvobození od soudních poplatků opřel soud o zjištění, že stěžovatelka se dozvěděla o existenci předmětného rozsudku nejpozději dne 29. dubna 2010, kdy podala v rámci exekučního řízení (vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 45 Nc 1366/2009), nařízeného na základě tohoto rozsudku, odvolání proti rozhodnutí o nařízení exekuce. Dle soudu jí od uvedeného data počala běžet tříměsíční lhůta k podání žaloby pro zmatečnost, zakotvená v §234 odst. 5 o. s. ř., která před podáním žaloby učiněném dne 5. prosince 2011 marně uplynula, pročež nutno vyvodit závěr, že v daném případě jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. Z tohoto důvodu soud zamítl i návrh na odklad vykonatelnosti citovaného rozsudku.
O posléze podaném opravném prostředku stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. srpna 2012 č. j. 39 Co 310/2012-69 tak, že odvolání do usnesení soudu I. stupně zamítl, neboť dospěl k závěru, že není důvodné. Svůj závěr o nedodržení lhůty dle §234 odst. 5 o. s. ř. skutkově podepřel tvrzením, dle něhož pokud by i (ve prospěch stěžovatelky) vycházel teprve z data 27. října 2010, kdy podala v příslušné exekuční věci (další) odvolání, v němž specifikuje předmětný rozsudek spisovou značkou i datem jeho vydání, pak by lhůta k podání žaloby uplynula dnem 27. ledna 2011. V této souvislosti neakceptoval argumentaci tvrzením, že se stěžovatelka dověděla o tomto rozsudku až dne 1. listopadu, případně 3. prosince 2011, když nahlížela do spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 24 C 311/2002. Pokud by totiž bral, jak uvádí soud v odůvodnění napadeného usnesení, až nahlédnutí do nalézacího spisu jako okamžik běhu lhůty k podání žaloby pro zmatečnost, bylo by zcela závislé na vůli stěžovatelky, kdy takto učiní. Tento výklad dle něj nemůže obstát, neboť by nepřípustně zvýhodňoval jednu ze stran sporu. Městský soud v Praze uzavřel, že za okamžik počátku běhu lhůty pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je třeba vždy považovat den, kdy se účastník, který žalobu podává, skutečně prokazatelně dozví o existenci rozsudku či rozhodnutí, které hodlá žalobou pro zmatečnost napadnout.
Uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatelka napadla ústavní stížností s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Poté, co podrobně popsala vývoj tohoto jejího případu, jakož i ostatních souvisejících případů, založených na obdobné skutkové a právní problematice, namítla, že k vydání napadeného rozsudku, který jí nikdy nebyl doručen, došlo poté, co jí byl ustanoven opatrovník, aniž k tomu byly splněny podmínky předpokládané v ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř.
Ve vztahu k napadeným usnesením potom stěžovatelka jednak namítla, že skutečně nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku za žalobu pro zmatečnost, jednak s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 264/06 a III. ÚS 1400/09, že žalobu podala včas, neboť se dozvěděla o napadeném rozsudku až tím, že nahlédla dne 1. 11. 2011 do soudního spisu, pročež až v tuto chvíli se seznámila i s jeho obsahem. Takto se až poté, co nahlédla do tohoto spisu, dozvěděla o tom, že jí byl ustanoven opatrovníkem justiční čekatel, tudíž i o existenci důvodu pro podání žaloby pro zmatečnost. Z pohledu faktických okolností spjatých s možností nahlédnout do soudního spisu dodala, že v daném případě je třeba požádat o spis u Centrální spisovny Městského soudu v Praze, přičemž dne 26. 10. 2011 žádala takto celkem o 41 spisů. Některé z nich byly připraveny k nahlédnutí 1. 11. 2011, jiné až dne 12. 12. 2011, přičemž jeden z nich dokonce nebyl do dne podání ústavní stížnosti dosud nalezen. V této souvislosti stěžovatelka argumentovala tvrzením, že pro případ, kdy soud nedohledá spis ve lhůtě tří měsíců, nelze reálně žalobu pro zmatečnost podat, a to s ohledem na nemožnost dozvědět se o obsahu rozsudku, tj. ani o důvodu žaloby pro zmatečnost.
V důsledku těchto blíže v návrhu rozvedených námitek se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. června 2002 sp. zn. 24 C 311/2002 a následně napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným; stejně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh nepřípustný [§43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Adekvátní procesní prostředek, jenž nabízí prostor pro prokázání nesplnění podmínek pro ustanovení opatrovníka dle §29 odst. 3 o. s. ř. a v důsledku toho zakládá možnost zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku, je vymezen rámcem ustanovení §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění zákona č. 7/2009 Sb.
Dle něj účastník řízení může napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže mu byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady. Podle §234 odst. 5 o. s. ř. z důvodu zmatečnosti uvedeného v §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. lze žalobu podat ve lhůtě 3 měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí.
O osvobození od soudního poplatku lze dle §138 odst. 1 o. s. ř. rozhodnout za kumulativního splnění dvou podmínek. Podmínkou první jsou poměry účastníka řízení, druhou pak skutečnost, že v dané věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Z uvedeného plyne, že nesplnění jedné z podmínek je podmínkou dostatečnou k zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků. Nelze tudíž za dané situace relevantně obecným soudům vytýkat, že se nezabývaly majetkovými poměry stěžovatelky.
Ohledně toho, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, tudíž o podání žaloby pro zmatečnost po lhůtě v §234 odst. 5 o. s. ř. zakotvené, nemohl Ústavní soud argumentační linii stěžovatelky a z ní plynoucím závěrům obsaženým v ústavní stížnosti co do výsledku rozhodnutí obecných soudů přisvědčit. Na podporu své argumentace totiž sama uvádí, že u Centrální spisovny Městského soudu v Praze žádala o spis dne 26. 10. 2011, což je lhůta počítaná v návaznosti na seznámení se s přesným označením předmětného rozsudku, takřka (počítáno od 27. října 2011) čtyřnásobná oproti oné, jež je zákonem pro podání žaloby pro zmatečnost v daném případě vymezena. Přitom je zjevné, že stěžovatelka ve lhůtě tří měsíců uvedené v citovaném ustanovení (počínající 27. října 2011) zcela prokazatelně neučinila nic konkrétního v tom směru, aby se se spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 24 C 311/2002, resp. s obsahem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. června 2012 sp. zn. 24 C 311/2002 seznámila; žádnou takovou relevantní okolnost ve svém návrhu ani neuvádí.
V §235 odst. 1 o. s. ř. je vysloven zákaz prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby pro zmatečnost. Zákonodárce tímto výslovným zakotvením u žaloby pro zmatečnost, jakožto mimořádného opravného prostředku napadajícího pravomocné rozhodnutí, zřetelně vyjádřil úmysl upřednostnit právní jistotu před individuálním - jakkoli případně významným - zájmem účastníka, který lhůtu zmeškal.
S ohledem na to, jakož i zásadu vigilantibus iura, dle níž je především účastník občanského soudního řízení odpovědný za náležité a v tom rámci i včasné hájení svých práv, tudíž nebylo lze kasačnímu návrhu směřujícímu vůči napadeným usnesením obecných soudů vyhovět.
Jelikož o vlastní žalobě pro zmatečnost nebylo dosud v daném případě rozhodováno, stěžovatelka v rozsahu, v němž napadá rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. června 2012 sp. zn. 24 C 311/2002, nedostála požadavku vyjádřenému v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pročež její návrh v této části není přípustný.
Ačkoliv se to s ohledem na (před Ústavním soudem neprokazovaná) tvrzení stěžovatelky týkající se merita věci může subjektivně jevit jako velmi tvrdé, z uvedeného se podává, že porušení ústavních práv stěžovatelky v rozsahu projednatelné části návrhu Ústavní soud neshledal; posoudil za této situace návrh zčásti jako zjevně neopodstatněný a ve zbylém rozsahu jako nepřípustný, a proto jej mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl [§43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. června 2002 sp. zn. 24 C 311/2002 se tak stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 27. listopadu 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu