ECLI:CZ:US:2012:1.US.439.12.1
sp. zn. I. ÚS 439/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Hanou Ševčíkovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Majakovského 1517/10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2011, č. j. 6 Ads 116/2011-53, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že v průběhu zkoumání jeho zdravotního stavu došlo ke značným odchylkám při posuzování počtu úkonů péče o vlastní osobu a soběstačnosti. Při zjišťování těchto úkonů dospěly správní orgány k odlišným závěrům, když dne 16. 12. 2008 bylo zjištěno samostatně nezvládnutých 17 úkonů, dne 26. 1. 2009 6 úkonů, dne 10. 4. 2009 5 úkonů, dne 24. 6. 2010 19 úkonů, dne 29. 9. 2010 10 úkonů, dne 16. 11.2010 20 úkonů a dne 24. 1. 2011 4 úkony. Stěžovatel je s ohledem na podstatné rozpory mezi jednotlivými zjištěními v počtu úkonů péče o vlastní osobu a soběstačnost, které není schopen zvládnout, přesvědčen, že skutkový stav, tak jak byl v této věci zjištěn, nevyplývá z provedených důkazů, resp. tyto nebyly náležitě zhodnoceny. Stěžovatel trvá na tom, že je osobou, která potřebuje každodenní pomoc a dohled jiné osoby, a to při více jak 12 úkonech, a tedy splňuje podmínky stanovené v §9 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, (dále jen "zákon o sociálních službách"), a příspěvek na péči by mu měl být tedy přiznán.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 57 A 23/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel podal dne 9. 12. 2008 u Magistrátu města Jihlavy (dále také jen "správní orgán I. stupně") žádost o přiznání příspěvku na péči podle §7 a násl. zákona o sociálních službách. Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 15. 10. 2010, č. j. 46741/2010/JIH, příspěvek na péči nepřiznal podle §7 odst. 2 citovaného zákona. Proti rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odboru sociálních věcí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru sociálních věcí ze dne 22. 4. 2009, č. j. KUJI 16383/2011 zamítnuto. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 12. 10. 2009, č. j. 57 Ca 58/2009-25, rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V navazujícím řízení Krajský úřad Kraje Vysočina rozhodnutím ze dne 19. 5. 2010, č. j. KUJI 38191/2010, zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Správní orgán I. stupně poté rozhodnutím ze dne 15. 10. 2010, č. j. 46741/2010/JIH, nepřiznal stěžovateli příspěvek na péči s odůvodněním, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nepotřebuje každodenní pomoc nebo dohled při více než 12 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti podle §8 zákona o sociálních službách. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovat odvolání, které Krajský úřad Kraje Vysočina rozhodnutím ze dne 24. 2. 2011, č. j. KUJI 16383/2011, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 24. 2. 2011 napadl žalobce žalobou ke Krajskému soudu v Brně. Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, č. j. 57 A 23/2011-37, zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
V dané právní věci jde o posouzení, zda stěžovatel splnil podmínky pro přiznání příspěvku na péči ve smyslu §7 a násl. zákona o sociálních službách.
Podle §7 odst. 2 zákona o sociálních službách platí, že nárok na příspěvek má osoba uvedená v §4 odst. 1, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle §8, pokud jí tuto pomoc poskytuje osoba blízká nebo jiná fyzická osoba uvedená v §83 nebo poskytovatel sociálních služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních služeb podle §85 odst. 1, anebo speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu; nárok na příspěvek má tato osoba i po dobu, po kterou je jí podle zvláštního právního předpisu poskytována zdravotní péče formou ústavní péče v nemocnici nebo odborném léčebném ústavu.
Podle §8 citovaného zákona se osoba považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve
a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje každodenní pomoc nebo dohled při více než 12 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti nebo u osoby do 18 let věku při více než 4 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti,
b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje každodenní pomoc nebo dohled při více než 18 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti nebo u osoby do 18 let věku při více než 10 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti,
c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje každodenní pomoc nebo dohled při více než 24 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti nebo u osoby do 18 let věku při více než 15 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti,
d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje každodenní pomoc nebo dohled při více než 30 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti nebo u osoby do 18 let věku při více než 20 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 31. 5. 2011, č. j. 57 A 23/2011 - 37, uvedl, že se posudková komice MPSV objektivně a úplně ve svém posudku vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi a posudek je dostatečně přesvědčivý i pro soud, jenž nemá a nemůže mít odborné lékařské znalosti. Posudková komise, která vycházela z obsahu posudkové dokumentace, z podkladů odborných lékařů, které byly taxativně uvedeny v obsahu posudku, z podkladové dokumentace, a to spisu OSSZ, ve kterém byly založeny i lékařské nálezy a záznamy dalších jednání, a porovnala sociální šetření, které provedly správní orgány obou stupňů, dle krajského soudu podrobně zdůvodnila, proč neuznává úkony, které by stěžovatel neměl zvládat, nebo by je měl zvládat jen s pomocí nebo dohledem. Na závěr krajský soud zdůraznil, že subjektivní potíže, které stěžovatel udává, nemohou být zhodnoceny, nejsou-li objektivizovány a lékařsky podloženy.
Nejvyšší správní soud pak stěžovateli v odůvodnění svého napadeného rozsudku vyložil, že krajský soud při přezkoumání rozhodnutí o přiznání příspěvku na péči zkoumá konkrétní postup správních orgánů a obsah spisového materiálu a nezabývá se obecně právní povahou posudku lékařské posudkové služby, nýbrž jeho úplností, celistvostí a přesvědčivostí, čemuž krajský soud dle názoru Nejvyššího správního soudu v nyní posuzované věci dostál. Pokud jde o námitku stěžovatele, že krajský soud rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, tedy aniž by si zajistil všechny dostupné podklady pro své rozhodnutí, Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí konstatuje, že stěžovatel nespecifikoval, jaké skutkové okolnosti unikly pozornosti krajského soudu a jak taková okolnost zasáhla do jeho hmotných práv, stěžovatel ani neuvedl, o které podklady se mu konkrétně jedná. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu kasační stížnosti založené ve vyžádaném soudním spise, tento závěr Nejvyššího správního soudu se zakládá na pravdě.
K tomu Ústavní soud dodává, že svou obecnou námitku, že skutkový stav, tak jak byl v této věci zjištěn, nevyplývá z provedených důkazů, stěžovatel nerozvedl blíže ani v ústavní stížnosti. Pokud jde o důkazní řízení, resp. proces při zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Pokud jde o tzv. opomenuté důkazy, jedná se jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Další skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další). V projednávané věci však Ústavní soud takto vymezená ústavněprávní pochybení v postupu obecných soudů neshledal, neboť, jak vyplývá ze shora konstatovaných závěrů obecných soudů, je zřejmé, že soudy vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
Zásadní námitkou stěžovatele bylo tvrzení, že v průběhu zkoumání jeho zdravotního stavu došlo ke značným odchylkám při posuzování počtu úkonů péče o vlastní osobu a soběstačnosti. Touto námitkou stěžovatele se Nejvyšší správní soud zabýval důkladně na str. 5 svého napadeného rozsudku, kde dospěl k závěru, že rozdíly mezi závěry vyplývajícími ze sociálních šetření a závěry posudkových lékařů jsou nepochybné. Dle Nejvyššího správního soudu se však jedná o zcela logický, a poměrně běžný jev, který je dán tím, že se posuzování závislosti těmito subjekty z podstaty věci odehrává na odlišném základě, když sociální pracovnice jsou v přímém kontaktu s posuzovaným, a vycházejí ze svých poznatků získaných v souvislosti s návštěvou posuzovaného v jeho domácím prostředí a z rozhovoru s ním. Jejich závěry se tedy mohou do velké míry zakládat na subjektivních pocitech posuzovaného, zatímco posudkoví lékaři vychází výhradně z objektivně doloženého zdravotního stavu posuzované osoby ve spojení s konkrétní náplní jednotlivých zkoumaných úkonů péče o vlastní osobu a soběstačnosti.
Pokud jde o odchylku mezi závěry OSSZ a PK MPSV, kde bylo primárně vycházeno ze stejných podkladů, Nejvyšší správní soud poukázal na skutečnost, že PK MPSV navíc oproti OSSZ vycházela z výsledků vyšetření, které stěžovatel navrhl zohlednit ve svém odvolání - z ortopedického vyšetření stěžovatele ze dne 4. 8. 2008 a z neurologického vyšetření ze dne 2. 12. 2008, dále vycházela i z přímého posouzení stěžovatele při jednání PK MPSV přísedící neuroložkou ze dne 14. 5. 2010, které se konalo pro účely posouzení zdravotního stavu stěžovatele pro jinou dávku. Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že přestože PK MPSV dospěla k menšímu počtu úkonů péče o vlastní osobu a soběstačnosti, které stěžovatel nezvládá nebo zvládá s pomocí či dohledem, stalo se tak na základě zohlednění dostatečného množství relevantních lékařských závěrů, včetně těch, které stěžovatel předložil až spolu se svým odvoláním. PK MPSV jejich obsah respektovala a srozumitelně zhodnotila. Na závěr Nejvyšší správní soud uvedl, že odchýlila-li se PK MPSV od výsledků sociálního šetření, přehledně a přesvědčivě zdůvodnila, proč daný úkon na rozdíl od těchto závěrů neuznává. S posudkem PK MPSV byl pak stěžovatel řádně seznámen a neuplatnil vůči jeho obsahu námitky ani nenavrhl jeho doplnění. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že posudek PK MPSV naplňuje požadavky úplnosti, přesvědčivosti a celistvosti, které vyplývají z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu a s ohledem na shora uvedené jej neznehodnocuje ani závěr o počtu úkonů, které stěžovatel nezvládá nebo zvládá pouze s pomocí či dohledem, jenž se odchyluje od závěrů jiných subjektů.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona o sociálních službách byly provedeny správními orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů a správních orgánů ohledně posouzení jeho zdravotního stavu v intencích §8 zákona o sociálních službách - což je podstatou ústavní stížnosti v dané věci, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2012
Vojen Güttler
předseda senátu