ECLI:CZ:US:2012:1.US.48.12.1
sp. zn. I. ÚS 48/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská tř. 22, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011, č. j. 5 Afs 38/2011-63, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2011, č. j. 22 Ca 116/2008-35, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 1. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článek 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona a zásada rovnosti účastníků zaručená článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel spatřuje pochybení obecných soudů a správních orgánů ve skutečnosti, že důsledně nerespektovaly §2 odst. 7 a §31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, účinného do dne 31. 12. 2010 (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Stěžovatel má za to, že z provedených důkazů nevyplývají závěry zaujaté správcem daně a soudy, a také skutková podstata, z níž vycházely správní orgán a soudy, nemá oporu ve spisech. Stěžovatel je přesvědčen, že z důkazních prostředků založených ve spise je možno učinit i jiný závěr, než k jakému dopěly správní orgány a obecné soudy, a to ten, že stěžovatel náklady na pořízení osobních automobilů vynaložil, případně že ani vlastníkem automobilu nebyl a tudíž nemohl mít z prodeje automobilu či motocyklu žádný příjem. Stěžovatel dále upozorňuje, že Nejvyšší správní soud nařídil provedení důkazů, a to výslechem otce stěžovatele K. P., svědka J. J., M. J. a znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Minimálně opětovný výslech svědka M. J. a provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví nebyly provedeny. Pokud je stěžovateli vytýkáno, že měl rozsudek ze dne 22. 02. 2007 opětovně napadnout kasační stížností z důvodu nerespektování závazného právního názoru a že kasační stížnost směřovala proti rozsudku dalšímu, uvádí stěžovatel, že řízení jako jeden celek nemůže být formalisticky rozdělováno do jednotlivých fází. Pokud v průběhu tohoto řízení jednou bylo uloženo důkazy provést a jestliže tyto důkazy v průběhu řízení bez řádného zdůvodnění nebyly provedeny, jedná se o porušení práva na spravedlivý proces. Stejně tak se dle stěžovatele Nejvyšší správní soud nevypořádal s námitkou, že nebyly provedeny výslechy E. P., J. S., J. S. a s námitkou nesprávného hodnocení faktur. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu o tom, že je nepřípustná námitka týkající se detence automobilu, neboť nejde o námitku novou, ale o rozvedení námitky nesprávného hodnocení faktur po právní stránce. Je-li uvedeno na str. 69 napadeného rozsudku, že správce daně uzavírá, že stěžovatel neunesl ohledně prokázání nákupní ceny vozidla důkazní břemeno, namítá stěžovatel, že z provedených důkazů závěr správce daně, že na koupi předmětného vozidla nebylo zaplaceno vůbec nic, nevyplývá a takové hodnocení důkazů je projevem libovůle správce daně.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 116/2008, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti.
Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Děčíně ze dne 12. 8. 2002, č. j. 1448/02/374910/3031, byla stěžovateli na základě výsledků kontroly daně z příjmů fyzických osob dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1999 ve výši 822 590 Kč. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 21. 2. 2008, č. j. 3240/07-1101-807013, bylo odvolání proti výše citovanému platebnímu výměru zamítnuto. Předchozí rozhodnutí o odvolání bylo zrušeno krajským soudem poté, co byl krajský soud k tomuto postupu zavázán zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2006, č. j. 5 Afs 32/2005 - 54. Finanční ředitelství v Ostravě v odvolacím řízení na základě závazného právního názoru Krajského soudu v Ostravě doplnilo dokazování, přičemž dospělo ke shodnému závěru jako v rozhodnutí předchozím, a to, že stěžovatel v předmětném daňovém řízení neunesl důkazní břemeno ohledně svých tvrzení.
Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 21. 2. 2008, č. j. 3240/07-1101-807013, napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2011, č. j. 22 Ca 116/2008-35, zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy a správní orgány nerespektovaly při svém rozhodování §2 odst. 7 a §31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků.
Podle §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků platilo, že při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho. Současně §31 odst. 2 téhož zákona zakládal povinnost správce daně dbát, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji. V tom není správce daně vázán jen návrhy daňových subjektů, vždy však provede navržené důkazní prostředky, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. O provádění svědecké výpovědi správce daně daňový subjekt včas vyrozumí, nehrozí-li nebezpečí z prodlení.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí k námitce stěžovatele týkající se nerespektování §2 odst. 7 a §31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků uvedl, že se jedná se o výtky procesního charakteru formulované stěžovatelem pouze v obecné rovině bez jakékoliv konkretizace, které bez bližšího upřesnění nejsou způsobilé soudního přezkumu. Nejvyšší správní soud stěžovateli dále s odkazem na svou konstantní judikaturu vyložil, že předmět a rozsah dokazování předurčuje daňový subjekt svým tvrzením. Stěžovatel tvrdil po celou dobu daňového řízení, že automobil Mercedes 500SL zakoupil od J. J. K tomuto tvrzení doložil jediný listinný důkaz a to dohodu o výměně automobilů, jež měla doložit nabytí automobilu a úhrady doplatku kupní ceny 500 000 Kč (po zaplacení zálohy 400.000,- Kč bez dokladu) vlastníku vozidla J. J. Ten však vypověděl, že žádnou částku od stěžovatele nepřevzal, a uvedl, že podpis na dohodě o výměně není jeho. Dle stěžovatele měli být přítomni předání jak zálohy, tak doplatku kupní ceny stěžovatel, jeho otec K. P. a J. J. Za účelem potvrzení vynaložení částky 900 000 Kč byl vyslechnut K. P., který verzi stěžovatele nepotvrdil. Uvedl, že peníze byly předány nikoli J. J., nýbrž jeho synovi, M. J., který se prokázal plnou mocí od J. J., jenž byl uveden na technickém průkazu předmětného vozidla. Okruh osob, jenž měl být přítomen převzetí hotovosti, vymezil svědek (po 9 letech) odlišně od stěžovatele. Dle verze svědka měli být předání částky 900 000 Kč přítomni E. P., J. S., J. S., K. P., M. J. a stěžovatel. Stěžovatel, ačkoliv byl přítomen výslechu a seznal odlišnost skutkových tvrzení, výslech výše uvedených osob nenavrhl. Nevyvinul ani žádnou jinou důkazní aktivitu ohledně odstranění rozporů ve výpovědi, již učinil sám stěžovatel, a výpovědi svědka, ačkoliv mu v tomto postupu nic nebránilo. Pokud tedy stěžovatel jako jediný listinný důkaz předložil dohodu o výměně vozidla podepsanou J. J., přičemž tato byla zpochybněna výpovědí J. J., a stěžovatel nevyvinul důkazní aktivitu ohledně prokázání výdaje za jiných okolností, není možné učinit jiný závěr, než učinilo Finanční ředitelství v Ostravě, a to že stěžovatel neunesl důkazní břemeno. Důkazní aktivitu nelze v takovém případě přenášet na správce daně.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace §2 odst. 7 a §31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků byly provedeny správními orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Pokud stěžovatel namítá, že z provedených důkazů je možno učinit jiné závěry, než k jakým dospěly obecné soudy, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry; pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takové pochybení obecných soudů v dané věci Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Ústavní soud nemohl se stěžovatelem souhlasit ani v tom, že obecné soudy stejně tak jako odvolací správní orgán nedodržely požadavky kladené na soud i správní orgány při zjišťování skutkového stavu. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jedná se o případy tzv. opomenutých důkazů, kdy jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). V projednávané věci však Ústavní soud ústavněprávní pochybení takto vymezená v postupu obecných soudů neshledal. Stěžovatel konkrétně poukazuje na skutečnost, že nebyl proveden opětovný výslech svědka M. J. a znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Pokud jde o výslech svědka M. J., dne 18. 6. 2007 Finanční úřad v Tachově sdělil, že bylo šetřením zjištěno, že jmenovaný je nezvěstný, nepřebírá poštu a bylo po něm dne 18. 7. 2007 vyhlášeno pátrání Policií ČR. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku k tomu konstatuje na č. l. 70, že ve správním spise je založen dokument, z něhož vyplývá, že svědek M. J. je nezvěstný, a dále internetový článek o tom, že svědek byl zadržen na základě eurozatykače německou policií na začátku června 2007 a poté propuštěn. Není tedy pravdou, že se Nejvyšší správní soud otázkou opětovného výslechu svědka M. J. nezabýval. Ústavní soud v této souvislosti po prostudování vyžádaného soudního spisu nemůže nesouhlasit se závěrem Nejvyššího správního soudu učiněného na str. 4 napadeného rozsudku, že námitka stěžovatele, že nebyl proveden opětovný výslech M. J. ani důkaz znaleckým posudkem, s tvrzením, že absence těchto důkazů nemůže jít k jeho tíži, se poprvé (po 13 letech od předmětné události) objevuje až v podané kasační stížnosti a je tedy vyloučena ze soudního přezkumu. Výše uvedené platí i pro námitku týkající se detence automobilu.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že došlo k zásahu do jeho práv neprovedením výslechů E. P., J. S. a J. S. Jak Krajský soud v Ostravě, tak i Nejvyšší správní soud stěžovateli vyložily, proč nebylo přistoupeno k výslechu těchto svědků, který měl být proveden dle stěžovatele z vlastní aktivity správce daně z důvodu odstranění rozporů ve výpovědích stěžovatele a K. P. Ústavní soud dává za pravdu Nejvyššímu správnímu soudu v tom, že pokud byl stěžovatel dne 9. 8. 2007 přítomen výslechu svědka K. P., jehož výpověď se lišila od verze poskytnuté správci daně stěžovatelem, a nepoložil v tomto směru svědkovi žádné otázky, ani nenavrhl provedení výslechu svědkem označených osob, nelze důkazní aktivitu přednášet v takovém případě na správce daně.
Shora uvedené zcela koresponduje se závěry, které Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí týkajících se dokazování v daňovém řízení, např. v nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 38/95 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), ve kterém konstatoval, že daňové řízení je postaveno na zásadě, dle které daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada byla vyjádřena v §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Dle uvedeného ustanovení platilo, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení. V daňovém řízení tedy nese důkazní břemeno daňový subjekt. Prokazování daňových nároků je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním.
Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že v daňovém řízení se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů, dříve zakotvená v ustanovení §2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, v souladu se kterou finanční orgány postupují při svém rozhodování, jakož i zásada projednací, spočívající v tom, že správní orgán není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch účastníka řízení. Povinností správce daně je především chránit zájmy státu, jimiž se v této souvislosti rozumí zájem státu stanovit a vybrat v zákonem stanovené výši a lhůtě příslušné daně, přičemž přitom dbá i na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a dalších osob zúčastněných v daňovém řízení. Uvedenou zásadu však nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, že by jí byla popřena v zákoně následně vyjádřená právní úprava důkazní povinnosti daňového subjektu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2012
Vojen Güttler
předseda senátu