ECLI:CZ:US:2012:1.US.502.12.1
sp. zn. I. ÚS 502/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Markétou Tylečkovou, advokátkou se sídlem Havířov - Město, Svornosti 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, čj. 7 Tdo 1412/2011 - 60, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2011, čj. 6 To 26/2011 - 2106, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2011, čj. 48 T 3/2010 - 1936, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti R. P. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tvrdí, že v jeho věci byl nesprávně aplikován nový trestní zákoník, přestože je přísnější než předchozí trestní zákon, a to v otázce promlčecí doby trestní odpovědnosti, do které se nezapočítává doba, po kterou oběť trestného činu obchodování s lidmi byla mladší osmnácti let [§34 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku]. Tuto skutečnost nemůže vyvážit možnost uložení mírnější sankce - propadnutí majetku, přičemž při srovnávání obou právních úprav nelze délku promlčecí doby vyloučit. Napadená rozhodnutí rovněž porušují zásadu subsidiarity trestní represe a zásadu "ultima ratio", neboť poškozené byly mladší osmnácti let, ale ještě před setkáním se stěžovatelem poskytovaly sexuální služby a nechovaly se jako běžné děti. To dvojnásob platí u poškozené V. (správně má být u poškozené P.), která byla ve věku blízkém dovršení zletilosti.
Současně navrhl, aby náklady na jeho právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem nesl stát [§83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Rozsudkem soudu prvního stupně byli v bodě 1 - 3 výroku o vině stěžovatel a obviněný J. H. uznáni vinnými zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, které spáchali společně v jednočinném souběhu tím (zkráceně řečeno), že zjednali a zlákali nezl. D. V., a nezl. Z. P. k úplatnému provozování sexuálních služeb podle sazebníku vypracovaného obviněnými. Tím jim umožnili vést zahálčivý a nemravný život, ohrožující jejich rozumový, citový a zejména mravní život. Dále byli uznáni vinnými trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustili zčásti společně (bod 4 - 5) a obviněný J. H. zčásti samostatně (bod 6 - 9). Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolací soud odvolání stěžovatele i obviněného J. H. zamítl a Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti je podána osobou zjevně neoprávněnou.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se shora uvedeným tvrzením stěžovatele o porušení principu časové působnosti a zásad trestního práva nelze souhlasit. Časová působnost trestního zákona je vymezena v první větě čl. 40 odst. 6 Listiny, a to ve dvou směrech, jednak pokud jde o trestnost činu, jednak pokud jde o obecné zásady pro ukládání trestu. Druhá věta čl. 40 odst. 6 Listiny toliko deroguje pravidlo ve větě první tak, že ukládá použít zákon pozdější vždy tehdy, když je pro pachatele, při stanovení trestnosti jeho činu nebo při ukládání trestu, příznivější.
Tyto principy jsou pak promítnuty do §16 odst. 1 TrZ, resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Jinými slovy, jednání, za které pachatel může být uznán vinným a potrestán, musí být posouzeno podle souhrnu všech trestněprávních norem, které jsou v konkrétním případu relevantní pro výrok o vině a o trestu. Podle toho, zda souhrn takovýchto norem podle pozdějšího zákona, ve srovnání se souhrnem norem dřívějšího zákona, je jako celek pro pachatele příznivější či nikoliv, lze rozhodnout o aplikaci pozdějšího zákona (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/2000).
Argumentace stěžovatele, týkající se posouzení otázky, zda pro něj bylo příznivější použití trestního zákona či nového trestního zákoníku, z důvodů pozdější, přísnější právní úpravy délky promlčecí doby trestního stíhání, předložená k posouzení Ústavnímu soudu, byla již předmětem celého trestního řízení. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, se s předmětnou argumentací řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru, že pozdější zákon je pro stěžovatele příznivější. Při stejné výši trestu v obou právních úpravách, ta pozdější dává možnost uložení alternativního trestu - propadnutí majetku, který je pro stěžovatele příznivější. Otázka promlčecí doby, resp. nově upravená překážka pro její běh v podobě nezapočítávání doby, po kterou oběť trestného činu obchodování s lidmi byla mladší osmnácti let, s ohledem na včasné zahájení trestního stíhání stěžovatele, nebyla v posuzované věci právně rozhodnou okolností případu (relevantní normou pro výrok o vině a trestu) a tvrzení stěžovatele tak postrádá opodstatnění. V tomto směru Ústavní soud uzavírá, že se v podstatě jedná o polemiku s právním názorem obecných soudů, což samo o sobě nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Přesvědčení stěžovatele o porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio proto, že nezletilé dívky poskytovaly sexuální služby ještě před seznámením se s ním, takže nebyla naplněna škodlivost jeho jednání, předvídaná normami trestního práva zasahujícího do svobody rozhodování a vývoje dítěte, je založeno na jeho vlastní nesprávné interpretaci základních zásad trestního práva, která nenachází oporu v zákoně.
Nelze než souhlasit se závěry obecných soudů, že jednání stěžovatele naplnilo všechny formální znaky dané skutkové podstaty, je společensky škodlivé a jako takové podléhá regulaci trestním právem. Označené trestné činy (obchodování s lidmi i ohrožování výchovy dítěte) poskytují ochranu všem dětem bez rozdílu. Stěžovatelem navržená selekce ochrany dětí podle jejich dosavadního způsobu života je nejen nepřípustná, ale i v rozporu s ústavně zaručenými právy dítěte, zejména rovnosti před zákonem. Nelze přehlédnout, že v posuzované věci oba obvinění věděli, že obě poškozené jsou mladší 18 let a poškozená D. V. neměla v inkriminované době ani 15 let. Je zřejmé, že u osob tohoto věku není rozumový a mravní vývoj ukončen a i přes jeho narušení v dětském věku nelze rezignovat na snahu pro dosažení nápravy, jak konstatoval Nejvyšší soud. Stěžovatel však v rozporu se zájmem společnosti na řádném vývoji dětí poškozené sváděl k nežádoucímu způsobu života, který jim prezentoval jako standardní, běžný a snadný způsob života a obživy. Poškozené se s ohledem na svůj věk a nedostatečnou duševní vyspělost nechaly zlákat vidinou peněz a stěžovatel neváhal kořistit z jimi poskytovaných sexuálních služeb.
Pokud stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu, tj. i výroků, které se týkaly dalších obviněných, je nutno hodnotit ústavní stížnost v této části jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Stěžovatel totiž není oprávněn k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, resp. proti výrokům, kterými (již z logiky věci) nebylo a ani nemohlo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv [§43 odst. 1 písm. c) ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněný.
Podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu může soudce zpravodaj rozhodnout o nákladech řízení v případě odůvodněných osobních a majetkových poměrů stěžovatele, a to za situace, že nebyla ústavní stížnost odmítnuta. Protože byla projednávaná ústavní stížnost odmítnuta, soudce zpravodaj návrhu stěžovatele, aby náklady jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem nesl stát, nevyhověl a náhradu nákladů za právní zastoupení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu