ECLI:CZ:US:2012:1.US.505.10.1
sp. zn. I. ÚS 505/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. V., zastoupeného JUDr. Zdenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Kamenná 1666/16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009, č. j. 23 Cdo 2812/2008-243, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 1998, č. j. 6 Co 2684/98-160, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 1998, č. j. 12 C 38/95-141, proti platebnímu rozkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2.1994, č. j. 14 C 325/93-20, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 7. 1998, č j. E 1169/94-160, a proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 1. 2010, č. j. E 1169/94-443, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatel uvádí, že v jeho věci současně probíhaly dva úzce související právní spory. V první věci Okresní soud v Českých Budějovicích vydal dne 17. 2. 1994 platební rozkaz č. j. 14 C 325/93-20. Stěžovatel se domnívá, že tento platební rozkaz nesplňoval zákonné náležitosti, proto se domáhal zastavení jeho výkonu. Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. 7. 1998, č. j. E 1169/94-160, stěžovateli vyhověl a podle §268 odst. l písm. a) o. s. ř. výkon rozhodnutí zastavil. Oprávněný se v zákonné lhůtě odvolal ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který svým usnesením ze dne 17. 12. 1998, č. j. 6 Co 2449/98-173, usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích zrušil, a zastavení výkonu rozhodnutí zamítl. Proti tomuto usnesení krajského soudu se stěžovatel v zákonné lhůtě dovolal, ale vzhledem k tomu, že neměl žádné prostředky na právní zastoupení, dovolal se z neznalosti k Vrchnímu soudu v Praze. Na toto dovolání reagoval Okresní soud Českých Budějovicích tak, že stěžovatele pozval bez účasti právního zástupce k sepsání záznamu, ačkoli plná moc k zastupování byla od 19.4.1999 uložena ve spise. Písemná forma záznamu byla sepsána bez účasti stěžovatele v rozporu s jeho výpovědí. Dovolání bylo poté dle tvrzení stěžovatele založeno do jiného spisu bez obálky s podacím razítkem a ve spise E 1169/94 bylo zapsáno jako došlé 4. 10. 1999, na základě čehož je Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. 9. 2006, č. j. 20 Cdo 2700/2005-266, odmítnul jako opožděné. Ze stejného důvodu byla Ústavním soudem usnesením ze dne 30. 1. 2007 pod sp. zn. II. ÚS 123/07 odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele podaná proti citovanému rozhodnutí dovolacího soudu.
Ve druhém právním sporu vedeném pod č. j. 12 C 38/95, ohledně kterého stěžovatel dle svých slov podává ústavní stížnost, se namítá, že obecné soudy nesprávně označovaly oprávněného, který je uváděn na exekučním titulu (rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 1998, č. j. 12 C 38/95-141) jako Tonstav spol. s r.o. bez udání identifikačního čísla, ačkoli se v návrhu oprávněný označil jako SF-Tonstav spol. s r.o. s IČ 466 80 934. Tyto nesprávné identifikace oprávněného v obou sporech způsobily pro stěžovatele nepřehlednost v jednotlivých jednacích číslech, a vzhledem ke skutečnosti, že dovolací řízení k oběma právním sporům probíhalo souběžně, nemohl se stěžovatel přesně orientovat v jednotlivých výrocích. Stěžovatel dále namítá, že jeho právní zástupce nebyl obesílán k jednáním, ačkoli byla plná moc založena v obou spisech, ani právnímu zástupci stěžovatele soud nezasílal vydaná rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá, že soudy rozhodovaly v obou sporech v rozporu s platnými zákony, neboť rozhodly ve prospěch někoho, kdo nebyl právním nástupcem společnosti TONSTAV s.r.o., na kterou zní platební rozkaz vydaný dne 17.2.1994 pod č.j. 14 C 325/93-20, a nemohly tedy ani doručovat exekuční tituly, které tím pádem nemohly nabýt právní moci pro nedoručitelnost. Stěžovatel dále uvádí, že se domáhal svého práva prostřednictvím dovolání u Nejvyššího soudu ČR, neboť napadené rozhodnutí má pro něj po právní stránce zásadní význam. Pokud to nebylo v dovolání výslovně neuvedeno, byť to vyplývá z jeho obsahu, měl být stěžovatel o tom řádně poučen soudem I. stupně podle §5 o. s. ř. V opačném případě byl stěžovatel ochuzen o možnost přezkoumání právní stránky dovoláním napadeného rozhodnutí.
Podáním ze dne 12. 4. 2010 byla ústavní stížnost doplněna stručným podáním právní zástupkyně stěžovatele, podáním ze dne 6. 2. 2011 pak byl doplněn k výzvě soudu petit ústavní stížnosti, který byl v předchozím podání právní zástupkyně stěžovatelky uveden nepřesně.
Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 12 C 38/95, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále také jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 27. 2. 1997, č. j. 12 C 38/95-53 uložil stěžovateli povinnost zaplatit TONSTAV spol. s r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Branišovská 36 (dále také jen "žalobkyně") částku 1.424.422,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 13. 11. 1197, č. j. 6 Co 2162-88, rozsudek soudu prvního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Českých Budějovicích poté rozsudkem ze dne 9. 9. 1998, č. j. 12 C 38/95-141, uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 563.352,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, žalobu co do částky 1.186.000,- Kč zamítl a dále zamítl návrh, aby žalobkyně byla povinna zaplatit stěžovateli částku 1.344.000,- Kč. Stěžovatel napadl tento rozsudek odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 12. 1998, č. j. 6 Co 2684/98-160, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odst. I výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 563.352,- Kč (odst. I výroku), dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně v jeho odstavci třetím s tím, že vzájemný návrh žalovaného, aby žalobkyně byla povinna zaplatit mu částku 1.964.000,- Kč s přísl., se vylučuje k samostatnému řízení a probíhající řízení se v tomto rozsahu zastavuje a věc se v tomto rozsahu postupuje Krajskému soudu v Českých Budějovicích ve věcech obchodních jako věcně a místně příslušnému (odst. II výroku), přičemž rozsudek soudu prvního stupně v odst. II výroku o zamítnutí návrhu co do částky 1.186.000,- Kč zůstává nedotčen (odst. III výroku). Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR jako nepřípustné odmítnuto dle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ústavní soud si taktéž vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. E 1169/94.
Z databáze rozhodnutí Ústavního soudu bylo zjištěno, že Ústavní soud usnesením ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 123/07, odmítl jako po lhůtě podanou ústavní stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2006, č. j. 20 Cdo 2700/2005-266.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích ani Okresního soudu v Českých Budějovicích nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení o. s. ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
V dané právní věci stěžovatel konkrétně namítá nesprávné označování žalobkyně v průběhu nalézacího řízení ze strany obecných soudů a dále procesní pochybení, která spočívala v tom, že právní zástupce stěžovatele nebyl obesílán k jednáním, ani mu nebyla doručována vydaná rozhodnutí.
Pokud jde o první okruh námitek, těmi se již důsledně zabýval ve svém napadeném rozsudku ze dne 17. 12. 1998, č. j. 6 Co 2684/98-160, Krajský soud v Českých Budějovicích, který zdůraznil, že stěžovatel nepopíral, že zálohy i fakturu za vícepráce žalobkyni nezaplatil; namítal pouze absenci aktivní věcné legitimace žalobkyně v této věci, neboť ta sama sebe nesprávně označila v nalézacím řízení jako Tonstav spol. s r. o., ačkoli v době vydání platebního rozkazu byl název žalobkyně SF - Tonstav spol. s r. o. Špatné označení žalobkyně však dle krajského soudu nezpůsobilo nemožnost individualizace tohoto subjektu v soudním řízení, zvláště pokud je žalobkyně Tonstav spol. s r. o. právním nástupcem společnosti SF Tonstav spol. s r. o. a navíc v této době jiná společnost, jež by měla v názvu Tonstav neexistovala. O tom svědčí výpisy z obchodního rejstříku, smlouva o dílo, předmětné faktury, které obsahují výslovně IČO 46680934, tedy shodné s tím, které bylo přiděleno SF Tonstav spol. s r. o. Stěžovatel tak patrně neměl pochybnosti o tom, že právě této společnosti, se kterou uzavřel smlouvu o dílo, měl za provedené dílo zaplatit. Protože žalobkyně je právní nástupkyní v žalobě označené společnosti, má dle krajského soudu nárok na zaplacení úroků z prodlení ze záloh, které měl stěžovatel žalobkyni dle dodatku č. 2 zaplatit a dále i na úrok z prodlení plynoucí za vyúčtované a nezaplacené vícepráce.
Takto řádně a srozumitelně odůvodněný závěr Krajského soudu v Českých Budějovicích je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nelze z pozice ústavnosti ničeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé řádně a vyčerpávajícím způsobem provedené odůvodnění rozhodnutí předmětného rozsudku, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatele, v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu a obchodního zákoníku byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že z vyžádaného soudního spisu zjistil, že se namítaným chybným označením žalobkyně v nalézacím řízení zabýval na základě návrhu stěžovatele označeného jako "žaloba na určení neplatnosti vedeného řízení pod č. j. 12C 38/95" taktéž Okresní soud v Českých Budějovicích, který usnesením ze dne 1. 4. 2011, č. j. 12 C 38/95-299, žalobu pro zmatečnost jako nedůvodnou zamítl. Toto rozhodnutí potvrdil svým usnesením ze dne 20. 9. 2011, č. j. 22 Co 1408/2011-324, také Krajský soud v Českých Budějovicích, který dovodil, že žalobkyně, byť nesprávně označená, měla způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu §19 o. s. ř. Soud dovodil, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že společnost SF-TONSTAV, spol. s r. o. s IČ 46680934 (původní žalobkyně) byla zrušena bez likvidace a do jejích práv a povinností vstoupila společnost TONSTAV, spol. s r. o. s IČ 63907879. Stěžovatel byl poučen, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, podle obsahu spisu však možnosti podat tento opravný prostředek nevyužil.
Pokud jde o výše jmenovaná procesní pochybení soudu, z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelem tvrzené skutečnosti nezakládají na pravdě. Dle záznamů o konaných ústních jednáních a doručenek založených ve spise se právní zástupce stěžovatele advokát JUDr. K. H. osobně účastnil ústních jednání a veškerá rozhodnutí ve věci mu byla doručována, a to až do dne 29. 7. 1998, kdy oznámil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, že odstoupil od smlouvy o poskytování právní pomoci stěžovateli. Dle protokolu ze dne 17. 3. 1999 (č. l. 202 spisu) oznámil stěžovatel Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, že si opatří do tří týdnů advokáta, který jej bude zastupovat v dovolacím řízení. Na č. l. 224 je pak založena plná moc, kterou stěžovatel zmocňuje JUDr. Zdenu Vlachovou, advokátku, k zastupování v řízení před Nejvyšším soudem ČR. Právní zástupkyni stěžovatele bylo poté doručeno usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 10. 1999, č. j. 12 C 38/95-225, kterým se dovolací řízení zastavuje pro nezaplacení soudního poplatku, usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 5. 2008, č. j. 12 C 38/95-237, kterým se citované usnesení zrušuje, i ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 12. 2009, č. j. 23 Cdo 2812/2008-243, o odmítnutí dovolání.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 12. 2009, č. j. 23 Cdo 2812/2008-243, konkrétně že nebyl vyzván, aby odstranil vadu dovolání spočívající v neuvedení skutečnosti, že má dle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že posouzení toho, zda jde o otázku zásadního právního významu, je zcela v kompetenci dovolacího soudu, a to z důvodu, že jeho úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů. Tuto otázku nelze přitom vždy posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétního sporu, ale je nezbytné ji mnohdy zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. Pokud tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam (str. 4 usnesení), nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, dovolací soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé rozhodnutí řádně odůvodnil. Pod aspektem ochrany ústavnosti nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout.
Právní zástupkyně stěžovatele na výzvu Ústavního soudu k opravě jí nově nepřesně formulovaného petitu zahrnula do petitu ústavní stížnosti také platební rozkaz Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 1994, č. j. 14 C 325/93-20, a na jeho základě vydaná usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 7. 1998, č. j. E 1169/94 - 160, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 1. 2010, č. j. E 1169/94 - 443. K tomu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel, jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, podal proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 7. 1998, č . j. E 1169/94- 160, odvolání, o kterém bylo rozhodnuto usnesením ze dne 17. 12. 1998, č. j. 6 Co 2449/98 - 173, Krajským soudem v Českých Budějovicích tak, že bylo změněno usnesení soudu prvního stupně a návrh povinného na zastavení exekuce byl zamítnut. Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2006, č. j. 20 Cdo 2700/2005-266, jako opožděné odmítnuto. Jak již přitom bylo shora uvedeno, Ústavní soud svým usnesením ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 123/07, odmítl ústavní stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2006, č. j. 20 Cdo 2700/2005-266, jako opožděnou. Vzhledem k této skutečnosti nemohl Ústavní soud v nyní projednávané věci platební rozkaz Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 1994, č. j. 14 C 325/93-20, ani usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 7. 1998, č. j. E 1169/94 - 160, věcně projednat.
Pokud se jedná o usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 1. 2010, č. j. E 1169/94 - 443, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu výkonu rozhodnutí, ta je, jak bylo sděleno stěžovateli v odůvodnění citovaného rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, ve smyslu §254 odst. 2 o. s. ř. zákonem výslovně vyloučena. Ústavní soud proto neshledal důvod, na základě kterého by zasáhl do tohoto soudního rozhodnutí, které má za učiněné v mezích ústavnosti. Ostatně stěžovatel neuvedl ve své ústavní stížnosti žádnou argumentaci proti tomuto rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, ani toto rozhodnutí nezmínil v původním petitu své ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2012
Vojen Gűttler, v.r.
předseda senátu