ECLI:CZ:US:2012:1.US.529.12.1
sp. zn. I. ÚS 529/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele W. K. L., zastoupeného JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem se sídlem Praha 2, Slavíkova 19, proti rozhodnutí Ministra spravedlnosti České republiky ze dne 9. 2. 2012, čj. 918/2011-MOT-T/19, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 14 To 192/2011, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2011, čj. Nt 457/2011 - 81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti W. K. L. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného rozhodnutí ministra spravedlnosti, usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 1 Ústavy ČR, čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho základních práv došlo již samotným vzetím do předběžné vazby, neboť důvodem bylo vydání k výkonu trestu na základě neexistujícího rozsudku. Teprve následně došlo ke změně důvodu, a to za účelem trestního stíhání a odsouzení. Již předem je tedy zřejmé, že bude ve Švýcarsku odsouzen. K samotnému trestnímu stíhání uvedl, že trestnou činnost kladenou mu za vinu nespáchal a osobu, s níž ji měl páchat, nezná. Je přesvědčen, že soudy měly vzít v potaz jeho rodinnou situaci. Řízení o stížnosti mělo proběhnout ve veřejném zasedání, aby se mohl vyjádřit před jinou osobou než před předsedou senátu JUDr. Cihlářem, který rozhodoval o jeho vydání i o vzetí do předběžné vazby. V neposlední řadě poukázal na údajné prodlevy v dodání podkladů ze strany soudů.
Shora označeným usnesením městský soud rozhodl, že je přípustné vydání stěžovatele - státního občana Malajsie - k trestnímu stíhání do Švýcarska pro podezření z padělání dokladů podle čl. 251 trestního zákona Švýcarské federace a praní špinavých peněz podle čl. 305a) téhož zákona, kterých se měl dopustit spolu s R. J. G. tím, že mu obstarával údaje nutné pro překódování a pro výrobu padělaných kreditních karet a materiál (čisté nosiče, kodéry, stroje na embosování) [§397 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Vrchní soud stížnost stěžovatele zamítl.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vydání osoby, zdržující se na území České republiky, orgánům cizího státu, je právním institutem, kterým Česká republika projevuje svou vůli dodržovat mezinárodní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). I přes imperativ maximální rychlosti a ochoty při plnění mezinárodních závazků a přes relativně úzce vymezený předmět vydávacího řízení (§391 a násl. TrŘ) musí soudy respektovat záruky spravedlivého procesu obsažené v Listině a v Úmluvě, jako tomu bylo v této věci. Ohledně případné kolize závazků z mezinárodních smluv s ústavněprávními kautelami ochrany základních práv a svobod, ochrana základních práv musí vždy převážit. Vydání není přípustné, pokud by jeho provedení kolidovalo s ústavními předpisy a se závazky z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod, což však není v posuzovaném případě dáno.
V obecné rovině Ústavní soud připomíná, že řízení o vydávání do ciziny je trestním řádem koncipováno jako řízení členité, tj. dělící se do více fází. První fází je předběžné šetření (§394 TrŘ). Toto je ukončeno podáním návrhu na rozhodnutí o přípustnosti vydání, nebo vrácením žádosti o vydání státu, který o vydání požádal podle §394 odst. 5 TrŘ. Druhou fází je rozhodování soudu o přípustnosti vydání podle §397 odst. 1 TrŘ, třetí je rozhodování ministra spravedlnosti o povolení vydání podle §399 odst. 1 až 3 TrŘ a poslední je samotné vydání.
V posuzované věci byla první fáze, tj. předběžné šetření a v jejím rámci vzetí stěžovatele do předběžné vazby, již ukončena. I s ohledem na petit ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán, je zřejmé, že předmětem řízení o ústavní stížnosti není předběžné šetření, resp. vzetí stěžovatele do předběžné vazby, ale řízení následující po ukončení předběžného šetření, tedy fáze, v níž bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele do Švýcarska.
Při rozhodování o přípustnosti vydání osoby k trestnímu stíhání do ciziny podle §397 odst. 1 TrŘ příslušný soud pouze posuzuje otázku, zda je vydání přípustné z hlediska splnění právních podmínek. V tomto směru je soud povinen vycházet především z příslušné mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, přičemž musí zvažovat, zda neexistují překážky vydání. Obecným soudům však nepřísluší zkoumat, zda trestní stíhání v cizině proti této osobě je důvodné nebo vykonstruované, jak tvrdí stěžovatel, a zda se stíhaného trestného činu skutečně dopustil. Vlastní rozhodnutí o povolení vydání do ciziny je svěřeno ministru spravedlnosti. Toto rozdělení úloh je třeba chápat tak, že soud pouze zjišťuje, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání, a pokud nikoli, je povinen rozhodnout, že vydání je přípustné (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 1998 sp. zn. I. ÚS 507/98). Proto jsou stěžovatelovy námitky v tomto směru irelevantní, stejně tak jako námitky týkající se jeho údajného rodinného zázemí v České republice, neboť pro tyto důvody nemůže být vydání odepřeno.
Ústavní soud se jako soudní orgán ochrany ústavnosti zaměřuje, v souladu se svou kompetencí a důrazem na ochranu základních lidských práv, na možné nejzávažnější důsledky takových rozhodnutí, tedy zejména zda by nemohlo vydáním stěžovatele dojít k jeho mučení či nelidskému a ponižujícímu zacházení (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 165/06). V daném případě je zjevné, že Švýcarsko je demokratickým právním státem, ve kterém stěžovateli nehrozí žádné zacházení, které by bylo v rozporu s ústavními předpisy obou zemí a příslušnými mezinárodními smlouvami.
Ústavní soud nepovažuje za opodstatněnou ani námitku stěžovatele, že odvolací soud rozhodl v neveřejném zasedání. Taková námitka by byla podstatná jen v případě, pokud by stěžovatel nemohl, ve smyslu zásady kontradiktornosti, reagovat na argumentaci státního zástupce ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí druhé instance by pro něj mělo ráz překvapivosti. V projednávané věci však takovýto překvapivý charakter napadeného usnesení není dán. Soud prvního stupně rozhodoval v posuzované věci ve veřejném zasedání a proti jeho rozhodnutí podal stížnost pouze stěžovatel, státní zástupce stížnost nepodal. Na tom nemůže ničeho změnit ani námitka, že o vydání rozhodoval u soudu prvního stupně stejný soudce jako o vzetí stěžovatele do předběžné vazby.
Pokud se týká neustále se opakující námitky stěžovatele o pochybení v rámci předběžného šetření, což stěžovatel předkládá i ve své ústavní stížnosti, nelze než konstatovat, že touto námitkou se obecné soudy, zejména odvolací soud, podrobně zabývaly a adekvátně na ni reagovaly. Podstatné je, jako tomu bylo v projednávané věci, že prvotní pochybení, způsobené nesprávnými informacemi ze zprávy národní centrály SIRENE, bylo krátce nato napraveno doručením originálu mezinárodního zatykače ve lhůtě požadované v §396 odst. 3 TrŘ a stěžovatel byl v rámci předběžného šetření informován o správném stavu věci, tj. že není požadováno jeho vydání pro účely výkonu trestu, ale pro účely trestního řízení, ale pro shodný skutek. V podrobnostech lze jen odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se s uvedenou námitkou pečlivě vypořádal, stejně jako s tvrzením, že slovním spojením "vydání za účelem trestního stíhání a odsouzení" je jednoznačně dáno, že bude ve Švýcarsku odsouzen.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány věcné ani zákonné důvody (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Nutno doplnit, že tento návrh akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu