ECLI:CZ:US:2012:1.US.631.12.2
sp. zn. I. ÚS 631/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce Františka Duchoně a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti A. S., zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem Liberec IV - Perštýn, Moskevská 637/16, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 25. ledna 2012 č. j. 29 Co 618/2011-163, usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 26. září 2011 č. j. 36 C 12/2008-143, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 11. ledna 2012 č. j. 29 Co 15/2012-160 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. listopadu 2011 č. j. 36 C 12/2008-153, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci a Okresního soudu v České Lípě jako účastníků řízení a MERKURIA CL s.r.o., IČ: 47285389, se sídlem Praha 8 - Libeň, Lindnerova 998/6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Včas a z hlediska ostatních zákonem stanovených náležitostí řádně podanými ústavními stížnostmi, jež byly Ústavnímu soudu doručeny dne 22. února 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu porušení svých základních lidských práv podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, napadených usnesení a spisu vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 36 C 12/2008 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Návrhem podle §50d odst. 1 občanského soudního řádu se stěžovatelka domáhala určení neúčinnosti doručení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci č. j. 29 Co 23/2011-120, kterým bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelka má za to, že obálka s tímto rozhodnutím jí nebyla řádně vhozena do domovní schránky. Byla jí totiž předána až dne 4. května 2011 jejím sousedem M. K., který jí sdělil, že ji nalezl na ulici. Zároveň na ní nebylo vyznačeno žádné datum, kdy mělo ke vhození dojít.
3. Usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 26. září 2011 č. j. 36 C 12/2008-143 byl návrh stěžovatelky zamítnut. Z jeho obsahu je zřejmé, že soud posuzoval účinnost doručení usnesení č. j. 29 Co 23/2011-120, ačkoliv ve svém výroku nesprávně uvedl č. j. 29 Co 23/2011-123. K předmětnému doručení došlo podle jeho zjištění dne 23. března 2011 v 9.10 hodin vhozením do poštovní schránky v bydlišti stěžovatelky, přičemž tímto okamžikem nastaly ve smyslu §50 odst. 1 občanského soudního řádu jeho účinky, neboť se nejednalo o zásilku doručovanou do vlastních rukou adresáta. Tyto závěry učinil na základě výpovědi pracovnice pošty, která předmětnou zásilku doručila, jakož i údajů uvedených na příslušné doručence. Doručení zásilky nakonec nepopřela ani stěžovatelka, byť ji podle svého tvrzení fyzicky převzala až 4. května 2011. Soud naopak pro nadbytečnost neprovedl výslech svědka M. K., který stěžovatelka navrhovala.
4. Závěr o nedůvodnosti návrhu ale vyplýval i z toho, že se týkal doručení kasačního rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné. Účelem §50d občanského soudního řádu je zmírnění případných tvrdostí nastalých při doručení písemností soudu převzetím písemnosti, náhradním doručením či fikcí tehdy, jestliže se s touto písemností nemohl účastník, popřípadě jeho zástupce, z omluvitelných důvodů seznámit. V dané věci se s ní však stěžovatelka seznámila, přičemž v mezidobí od doručení předmětného usnesení odvolacího soudu do jeho převzetí žalobkyní (23. března až 4. května 2011) v řízení nenastaly žádné skutečnosti, pro které mělo z hlediska zájmů stěžovatelky jako účastníka řízení právní význam činit jakékoliv úkony.
5. S těmito závěry se ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jenž svým usnesením ze dne 25. ledna 2012 č. j. 29 Co 618/2011-163 nevyhověl odvolání stěžovatelky a usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Kromě poukazu na to, že jeho výrok obsahuje nesprávné označení doručovaného usnesení, dospěl ke shodnému závěru, že ačkoliv na předmětné písemnosti nebylo doručujícím orgánem v rozporu s §50 odst. 1 občanského soudního řádu vyznačeno datum vhození do schránky, tato skutečnost sama o sobě neodůvodňuje vyhovění návrhu, neboť stěžovatelka se s jejím obsahem podle vlastního tvrzení seznámila dne 4. května 2011. Ztotožnil se i se závěrem o nadbytečnosti výslechu svědka M. K., protože jeho výpověď nemohla vyloučit možnost, že předmětnou obálku ztratila sama stěžovatelka nebo člen její rodiny. Odvolací soud přitom neměl důvod zpochybňovat výpověď příslušné doručovatelky, která řádně poučena o trestněprávních následcích křivé výpovědi vypovídala o okolnostech doručení.
6. Proti oběma uvedeným usnesením směřovala první ústavní stížnost, o níž bylo od počátku vedeno řízení pod sp. zn. I. ÚS 631/12.
7. Pokud jde o druhou ústavní stížnost, stěžovatelka navrhla vyslovení neúčinnosti doručení výše uvedeného usnesení ze dne 26. září 2011 č. j. 36 C 12/2008-143 a usnesení z téhož dne č. j. 36 C 12/2008-144, kterým byla vyzvána k odstranění vad odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Důvodem byla skutečnost, že na obálce obsahující tyto písemnosti nebylo vyznačeno datum, kdy jí byla vhozena do poštovní schránky. Ani v tomto případě však Okresní soud v České Lípě nepovažoval návrh stěžovatelky za důvodný. Vycházel přitom z toho, že k doručení písemnosti ve smyslu §50 odst. 1 občanského soudního řádu nepochybně došlo, neboť stěžovatelka si jí podle vlastního tvrzení vyzvedla ze schránky 7. října 2011. Určení neúčinnosti doručení tak ani v tomto případě nemá žádný materiální význam, protože žalovaná se s doručenými písemnostmi fakticky seznámila. Jednalo se navíc o rozhodnutí, která nejsou doručována do vlastních rukou, a tedy v případě nepřítomnosti adresáta na místě a v době doručení je pracovník doručujícího orgánu vhodí do domovní nebo jiné schránky adresáta, jak tomu bylo v tomto případě. Pochybení pracovníka pošty, pokud na obálce zásilky soudu nevyznačil datum jejího vhození do schránky, není samo o sobě důvodem pro rozhodnutí o neúčinnosti doručení předmětných písemností. Ostatně průkazem o doručení písemnosti soudu není obálka od ní, nýbrž doklad o doručení zásilky vrácený soudu, tj. oddělitelná chlopeň obálky (tzv. doručenka), která byla v daném případě opatřena náležitými údaji, a tyto nebyly v rozporu s dalšími tvrzeními stěžovatelky. Z těchto důvodů byl usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. listopadu 2011 č. j. 36 C 12/2008-153 návrh stěžovatelky zamítnut. Toto rozhodnutí bylo následně k odvolání stěžovatelky potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 11. ledna 2012 č. j. 29 Co 15/2012-160.
8. Řízení o této ústavní stížnosti, jež směřovala proti posledně uvedeným dvěma usnesením, bylo vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 632/12.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv v porušení tzv. enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, k němuž mělo dojít postupem obecných soudů v rozporu s §50 odst. 1 a §50d občanského soudního řádu. V této souvislosti odkazuje na názor obsažený v komentářové literatuře, že v případě, kdy na písemnosti chybí údaj o vhození do domovní schránky, nemohou nastat účinky doručení. Odlišný výklad obou soudů, které nevyhověly jejím návrhům, tak znamenal nerespektování ústavního práva stěžovatelky vyplývající z výše uvedené zásady. Tato pochybení se přitom měla v případě první doručované písemnosti negativně promítnout do její možnosti řádně si připravit další obhajobu a v případě dalších písemností do odmítnutí jejího odvolání proti rozsudku ve věci samé z důvodu, že ve stanovené lhůtě nevyhověla požadavku na jeho doplnění.
10. Ze stejných důvodů mělo dojít i k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jeho porušení ale připisuje i tomu, že usnesením soudu prvního stupně č. j. 36 C 12/2008-143 nebylo rozhodnuto o účinnosti doručení usnesení č. j. 29 Co 23/2011-120, jehož neúčinnosti se domáhala svým návrhem, nýbrž nad rámec jejího návrhu o doručení usnesení č. j. 29 Co 23/2011-123, čímž měl tento soud zřejmě na mysli usnesení č. j. 29 Co 24/2011-123. Místo vydání opravného usnesení ze strany soudu prvního stupně však odvolací soud sám vydal napadené rozhodnutí, kterým fakticky změnil výrokovou část rozhodnutí soudu prvního stupně, a tím stěžovatelce odňal možnost podání řádného opravného prostředku proti jeho rozhodnutí.
11. Poslední její námitka směřovala vůči tomu, že soud prvního stupně odmítl pro nadbytečnost provést důkaz výslechem svědka M. K., jehož provedení navrhla a který mohl prokázat, že uvedenou písemnost nalezl mimo domovní schránku a odevzdal ji dne 4. května 2011. Tento postup znamenal nejen porušení jejího práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale i zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
III.
Vlastní posouzení
12. V souladu s usnesením ze dne 6. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 631/12, kterým byla obě výše uvedená řízení o ústavních stížnostech stěžovatelky spojena ke společnému řízení, přezkoumal Ústavní soud všechna jimi napadená usnesení v rozsahu uplatněných námitek a dospěl k následujícím závěrům.
13. Ústavní soud v první řadě podotýká, že v řízení o ústavních stížnostech je povolán přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury. Jde například o případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
14. Z výše uvedeného shrnutí je zřejmé, že stěžovatelka odůvodňuje závěr o porušení svých základních práv a svobod, a to pokud jde o obě ústavní stížnosti, především tím, že obecné soudy nesprávně aplikovaly §50d občanského soudního řádu, když neurčily neúčinnost doručení předmětných písemností již z důvodu nevyznačení data doručení na příslušné obálce ve smyslu §50 odst. 1 občanského soudního řádu. Její hodnocení však Ústavní soud nesdílí. Vyznačení tohoto data má pro adresáta doručované písemnosti nepochybně informativní význam pro případ, že se ode dne doručení odvíjí určitá, byť jen pořádková, lhůta. Nicméně samotná její absence představuje z hlediska základního práva na soudní ochranu pouze marginální pochybení, a to i se zřetelem na požadavek bdělosti při ochraně svých práv (vigilantibus iura scripta sunt), tj. aby účastník řízení sám vyvinul očekávatelné úsilí směřující k jejich účinnému hájení. Je přitom nepochybně věcí adresáta mít přehled nad obsahem své schránky. O jiný případ by se samozřejmě jednalo tehdy, pokud by k doručení vůbec nedošlo, v důsledku čehož by bylo stěžovatelce znemožněno učinit určitý procesní úkon. V této souvislosti však postačí poukázat na závěry obecných soudů, podle nichž se stěžovatelka v obou případech seznámila s obsahem doručovaných písemností, přičemž ani tvrzená skutečnost, že k tomu v případě prvně doručené písemnosti došlo až s odstupem několika týdnů od data vyznačeného na doručence, nemohla v dané věci žádným podstatným způsobem omezit její možnost uplatňovat svá práva účastníka řízení. Lze tedy konstatovat, že obecné soudy při posouzení toho, zda jsou splněny podmínky pro určení neúčinnosti doručení, postupovaly způsobem odpovídajícím smyslu §50d občanského soudního řádu a své závěry adekvátním způsobem odůvodnily.
15. Důvody pro vyhovění alespoň ve vztahu k usnesením, vůči nimž směřovala první z ústavních stížností, ale nelze nalézt ani ve zbylé argumentaci stěžovatelky. Nesprávné označení doručovaného rozhodnutí v napadeném usnesení soudu prvního stupně sice představuje pochybení, v dané věci se však obecné soudy zjevně zabývaly otázkou účinnosti doručení právě toho usnesení, které stěžovatelka označila ve svém návrhu. Není tedy zřejmé, z jakého důvodu by tato skutečnost měla opodstatňovat závěr o porušení jejího základního práva. Ve vztahu k poslední námitce nakonec Ústavní soud uvádí, že obecné soudy v dostatečné míře vysvětlily, z jakého důvodu by provedení výslechu výše uvedeného svědka nemohlo na výsledku řízení nic změnit, přičemž jejich závěrům nelze z ústavněprávního hlediska rovněž nic vytknout.
16. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými usneseními došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, pročež mu nezbylo, než její ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2012
Ivana Janů
předsedkyně senátu