ECLI:CZ:US:2012:1.US.639.12.1
sp. zn. I. ÚS 639/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. L., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem Českobratrská 2, 702 00 Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2011, č. j. 74 T 36/2010-306, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 3 To 729/2011, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 2. 2012, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 10. 2011, č. j. 74 T 36/2010-306 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení ve věci sp. zn. 74 T 36/2010. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 3 To 729/2011 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.
Stěžovatel uvádí, že byl odsouzen pro trestný čin vydírání dle §235 odst. 1, pomluvy dle §206 odst. 1 a podvodu dle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), přičemž dne 2. 6. 2011 podal ve věci návrh na obnovu řízení. Ten odůvodnil skutečností, že stěžejním důkazem vedoucím k jeho odsouzení byl výpis z telekomunikačního provozu telefonní stanice získaný na základě příkazu soudu dle §88a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Tento důkaz byl pořízen v době, kdy mobilní operátoři měli dle §97 zákona č. 127/2005 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 485/2005 Sb. povinnost uchovávat provozní a lokalizační údaje. Ústavní soud však nálezem ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ustanovení §97 odst. 3 a odst. 4 zákona č. 127/2005 Sb. a vyhlášku č. 485/2005 Sb. jako protiústavní zrušil. Za této situace byla obnova řízení přípustná na základě §71 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dle kterého byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním. Jejím zamítnutím tak obecné soudu porušily jeho práva zakotvená v čl. 10 odst. 3, čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že citované ustanovení stanoví jako podmínku obnovy to, aby rozsudek nebyl dosud vykonán, avšak s tímto nesouhlasí. Dle jeho názoru zde není žádný důvod bránit v projednání obnovy řízení v případě, že rozhodnutí již bylo vykonáno. Byla by tak totiž zakládána nedůvodná nerovnost, kdy se zde nejedná pouze o vykonaný trest, ale zejména o skutečnost, že i po zahlazení odsouzení bude v opisu rejstříku trestů již navždy evidována poznámka o vedení takového řízení, zatímco v případě, že by rozhodnutí vykonáno nebylo, pak by v případě úspěšného provedení obnovy a následném zproštění obžaloby žádná taková poznámka nebyla evidována. Současně by se jednalo o zjevně nedůvodné zvýhodnění v případech, kdy by se odsouzený výkonu trestu vyhýbal tím, že by se skrýval, čímž by protiprávní jednání odsouzeného vedlo k pro něj výhodnějším výsledkům než u odsouzeného, který by trest řádně vykonal. Stěžovatel má proto za to, že ustanovení §71 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ustanovením protiústavním.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní soud považuje za potřebné především zdůraznit, že se ve věci jedná o aplikaci §71 zákona o Ústavním soudu, což je zákon, kterým je Ústavní soud dle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") vázán. Stěžovatel považuje v něm stanovení podmínky pro povolení obnovy za protiústavní, avšak vzhledem k této vázanosti Ústavní soud není ke kontrole aplikované normy příslušný. Jestliže pak tyto podmínky nebyly v daném případě naplněny, totiž předmětný rozsudek již byl (jak stěžovatel sám připouští) vykonán, pak obecné soudy nemohly rozhodnout jiným způsobem, než že stěžovatelův návrh na obnovu řízení zamítly. Ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná.
Nad rámec věci považuje Ústavní soud za možné poznamenat, že i kdyby předmětný rozsudek dosud vykonán nebyl, obnova řízení v pravomocně skončené věci je prostředkem výjimečným a mimořádným. Aniž by Ústavní soud předjímal, k jakému závěru o důvodnosti této konkrétní ústavní stížnosti by býval dospěl, pokud by předmětný rozsudek dosud vykonán nebyl, lze poznamenat, že citovaný §71 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je dosud v judikatuře Ústavního soudu vykládán značně restriktivně (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/01 [424/2001 Sb.] či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010 Pl. ÚS-st 31/10 [426/2010 Sb.]). Ústavní soud také v minulosti nepřipustil "likvidaci" již pořízeného důkazního materiálu ani u těch trestních procesů, které dosud probíhaly (Kühn, Zdeněk: Intertemporální dopady zrušení právního předpisu Ústavním soudem; Jurisprudence 2011/4), a nebyly tedy dosud ve fázi, kdy by připadala v úvahu již jen obnova řízení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2012
Vojen Güttler
předseda senátu