ECLI:CZ:US:2012:1.US.661.12.1
sp. zn. I. ÚS 661/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Klikem, Ph.D., advokátem se sídlem Plzeň, Karlovarská 130, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 8 To 101/2011, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2011, čj. 2 T 8/2009 - 46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti R. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Krajského soudu v Plzni (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecné soudy totiž odmítly provést, jako nadbytečný, jím navržený důkaz výslechem poškozené proto, že byla vyslechnuta v nalézacím řízení, a to za situace, kdy poukázal na rozpory v jejích výpovědích v přípravném řízení a v řízení před soudem, kde sama uvádí, že její výpověď byla zkreslená, že jej svojí výpovědí poškodila.
V záhlaví označeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti shora označenému usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo rozsudkem tamního soudu ze dne 15. 4. 2004, čj. 2 T 1/2004 - 436, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, čj. 8 To 74/2004 - 479. Posledně označenými rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), kterého se dopustil tím, že ve zlobném afektu bodl poškozenou D. S. Ke smrti poškozené nedošlo jen v důsledku včasného chirurgického zákroku. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů v řízení o návrhu na povolení obnovy a právními závěry z nich vyvozenými a snaha o opětovné posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, tj. zda jím předložené důkazy a tvrzení byly novými skutečnostmi nebo důkazy ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), či nikoliv.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle ustálené a obecně dostupné judikatury, ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, je výlučnou věcí obecných soudů hodnotit relevanci jim předložených důkazů [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93]. Ústavní soud se necítí být, z důvodů daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě konkrétního rozhodnutí zasahuje pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu, spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další). Uvedené platí i ve vztahu k úsudku obecných soudů ohledně závěrů přijatých za účelem rozhodnutí o povolení obnovy řízení.
V dané věci obecné soudy projednaly návrh stěžovatele, reagovaly na jeho tvrzení, jež opětovně uvádí v ústavní stížnosti a dospěly k řádně odůvodněnému závěru, že zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení nebyly dány, neboť ani nový výslech poškozené nemůže zvrátit verdikt původního řízení o vině stěžovatele. Poškozená, stejně jako stěžovatel, si totiž bezprostřední průběh napadení nevybavuje a stěží k němu může uvést nové, soudu dříve neznámé skutečnosti, když již v původním řízení nemohla uvést žádné okolnosti napadení, přičemž žádná jiná osoba, kromě stěžovatele, jako pachatel nepřichází v úvahu a otázka zranění poškozené, použité zbraně, včetně intenzity bodných ran jednoznačně vyplynula již v původním řízení ze zjištění znalce z odvětví soudního lékařství. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, která nevykazují prvky svévole a jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu