ECLI:CZ:US:2012:1.US.663.12.1
sp. zn. I. ÚS 663/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 1516, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2010, č. j. 7 T 133/2004-952, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 10. 2011, č. j. 55 To 24/2011-1088, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž prý bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zejména ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb.
Ústavní soud se stížností nejprve zabýval z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zvažoval, zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná (to pokud brojí proti rozhodnutí krajského soudu) a že jde rovněž o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (to pokud brojí proti rozhodnutí okresního soudu).
Ústavní soud tedy zjistil, že stěžovatel brojí proti výše uvedenému rozhodnutí krajského soudu, aniž vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V citovaném rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci byl stěžovatel náležitě poučen, že proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Ústavní soud nezjistil, že by byl stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek uplatnil. To plyne i z úředního záznamu o informaci Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 2002. Ostatně, stěžovatel ve své stížnosti ani netvrdí, že by byl dovolání proti rozsudku soudu druhého stupně vůbec podal.
V této souvislosti je třeba poznamenat, že procesněprávní institut dovolání je s ohledem na výrazný ústavní a lidskoprávní rozměr trestního řízení nástrojem, který ve smyslu čl. 4 Ústavy umožňuje Nejvyššímu soudu poskytnout základním právům či svobodám účinnou ochranu. Navíc, z koncepce dovolání v trestním řízení je zřejmé, že tento mimořádný opravný prostředek poskytuje stěžovateli ochranu právu na spravedlivý proces v širším rozsahu než sama ústavní stížnost.
Z povahy námitek stěžovatele je zřejmé, že se týkají zejména nepřiměřené délky trestního řízení. Na tomto místě je třeba upozornit, že Nejvyšší soud v rámci dovolacích důvodů tyto námitky již přezkoumává, a tudíž jsou tyto pro přezkum v dovolacím řízení způsobilé. Pro změnu judikatury Nejvyššího soudu byly rozhodující zvláště nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 a I. ÚS 603/06 (viz zejména body 15 až 20 posledně jmenovaného nálezu), což rovněž dokumentuje celá řada rozhodnutí samotného dovolacího soudu (kupř. rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 596/2005, 6 Tdo 595/2007, 3 Tdo 748/2007, 7 Tdo 1366/2007, 6 Tdo 715/2008 aj.). Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost i z toho hlediska, že stěžovatel byl zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, jenž si musí být vědom změn judikatury Nejvyššího soudu v otázce nepřiměřené délky trestního řízení, tedy že se jedná o námitky, kterých se lze v řízení před Nejvyšším soudem dovolat: sám dovolací soud disponuje dostatečně účinnými prostředky, jimiž může, dospěje-li k závěru o důvodnosti stěžovatelových tvrzení, zjištěné porušení základního práva napravit. Za této situace je nutno postupovat v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti tak, aby obecným soudům, které jsou vybaveny vhodnějšími prostředky nápravy závadného stavu, byl poskytnut prostor dříve, než jej dostane sám Ústavní soud.
Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
K projednání ústavní stížnosti proti v záhlaví citovanému rozhodnutí okresního soudu není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]; stěžovatel totiž brojí proti rozhodnutí, které nenabylo právní moci, neboť bylo v celém rozsahu zrušeno již napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci). Proto je nelze ústavní stížností napadat [srov. §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2012
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj