ECLI:CZ:US:2012:1.US.741.12.1
sp. zn. I. ÚS 741/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Ivanem Peclem, advokátem se sídlem Brno, Zábrdovická 15/16a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2011, čj. 4 Tdo 1397/2011 - 32, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2011, čj. 4 To 234/2010 - 1767, a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 3. 2010, čj. 3 T 27/2006 - 1656, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti V. P. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Opavě (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy a tento svůj postoj nezdůvodnily (zejména výslech daňové poradkyně Mgr. A. K. a svědka K.). Rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za nelogické, jakoby podané dovolání nebylo řádně prostudováno.
Z připojených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 4 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"; ad. 1 - 4 výroku), trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) TrZ (ad. 5 - 6 výroku), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) TrZ (ad. 7 - 8 výroku) a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) TrZ (ad. 9 výroku). Skutky v bodech 1 - 4 spáchal tím (zkráceně řečeno), že ve všech čtyřech případech, bez souhlasu věřitele (leasingové společnosti), použil peněžní prostředky poskytnuté úvěrovými smlouvami na nákup individuálně určených vozidel, na jiný než ve smlouvách stanovený účel a takto získané peněžní prostředky nevrátil. Úvěrového podvodu pod body 5 - 6 výroku rozsudku se dopustil předložením nepravdivých daňových přiznání při sjednávání a uzavření dvou úvěrových smluv o kontokorentních úvěrech, které do současné doby neuhradil. Při sjednávání podmínek finančního leasingu (tzv. zpětného leasingu) nadhodnocením zařízení, které bylo touto formou profinancováno, uvedl v omyl leasingovou společnost a na její úkor se obohatil (bod 7 - 8 výroku). Trestného činu zpronevěry se dopustil přisvojením si cizího vozidla, které mu bylo svěřeno (předáno) k opravě (bod 9 výroku). Za to byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolací soud odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako podané z jiného důvodu.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud se týče výhrad stěžovatele k provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud není z důvodů, daných mezemi ústavněprávního přezkumu, oprávněn přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že dokazování v této věci poskytuje spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele. Obecné soudy vyvrátily přesvědčivě a procesně nezpochybnitelným postupem obhajobu obviněného, že se trestných činů nedopustil, resp. že se jednalo o "pouhé" neplnění svých smluvních závazků. Jeho právo na spravedlivý proces tedy neporušily.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel nebyl trestně stíhán za nemožnost plnit své smluvní závazky, ale za to, že 1. bez souhlasu věřitele použil peněžní prostředky, získané na základě uzavřených úvěrových smluv, v rozporu s jejich účelovým určením; že 2. při sjednávání kontokorentních úvěrů a investičních úvěrů uváděl nepravdivé údaje tím, že předložil nepravdivá daňová přiznání; že 3. pro účely tzv. zpětného leasingu nadhodnotil věci takto profinancované a že 4. odmítl vydat vlastníkovi auto, které mu bylo svěřeno do opravy, odkazem na padělané oznámení advokátní kanceláře o uplatnění retenčního práva k předmětnému vozidlu. V tomto ohledu je pak zcela bezpředmětné a nedůvodné jeho tvrzení o údajných podvodech ze strany svědka K. na společnost stěžovatele, kterou tím uvedl do platební neschopnosti, neboť, jak bylo shora uvedeno, stěžovatel nebyl trestně stíhán za neschopnost dostát svým smluvním závazkům, ale za použití peněžních prostředků v rozporu s účelem, na který byly poskytnuty nebo za jejich podvodné vylákaní na základě nepravdivých dokladů.
Obecné soudy rovněž zdůvodnily, proč nevyhověly návrhu na doplnění dokazování výslechem svědkyně Mgr. A. K., neboť s ohledem na provedené důkazy nebylo pochyb, že jako daňová poradkyně zpracovávala daňové přiznání za rok 2003, které je opatřeno jejím podpisem a razítkem. Toto daňové přiznání je v evidenci finančního úřadu, na rozdíl od nepravdivých daňových přiznání předložených stěžovatelem při žádostech o úvěry.
V podrobnostech stačí odkázat na obsáhlá a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí obecných soudů s tím, že Ústavní soud nepovažuje za potřebné znovu formalisticky opakovat to, co jimi již bylo přiléhavě a ústavně konformně vysloveno. Veškerá argumentace stěžovatele uvedená v ústavní stížnosti se zúžila na pouhé zopakování již bezúspěšně uplatněné argumentace (viz i odkaz stěžovatele na odůvodnění podaného dovolání).
Nedůvodným byla shledána i námitka týkající se rozhodnutí o dovolání. Nejvyšší soud ve svém usnesení uvedl, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b TrŘ, a proto je v souladu s §265i odst. 1 písm. b) TrŘ odmítl. Z odůvodnění jeho usnesení je zřejmé, že se obsáhle zdůvodněným dovoláním stěžovatele zabýval. V této souvislosti vyložil obsah stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ a dospěl k závěru, že přednesené námitky jsou primárně skutkového charakteru a teprve na nich stěžovatel vystavěl námitky nesprávného hmotně právního posouzení věci. K tomu Nejvyšší soud konstatoval, že nezjistil žádný nesoulad mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními, který, jako jediný, zavazuje Nejvyšší soud k přezkumu skutkových zjištění, jak vyplývá i z ustálené judikatury Ústavního soudu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu